Češi a EU: Hra na přidružení

Existuje pár obecných argumentů PROTI našemu vstupu do Evropské unie: Orgány EU jsou byrokratické a vzdálené obyčejnému občanovi. Evropská legislativa, kterou kvůli hypotetické možnosti vstupu přijímáme, je často svazující a mnohdy nám škodí. Připojení k EU znamená omezení národní suverenity.

Argumenty PRO náš vstup do Evropské unie jsou konkrétnější: Získali bychom velký evropský trh, kam bychom mohli bez celních a jiných obchodních bariér exportovat naše zboží. Mohli bychom volně pracovat v bohatších zemích za vyšší mzdy. Získali bychom nárok na dotace z rozvojových fondů EU.

Problém ale je, že naše argumenty PRO vstup znamenají současně v Evropské unii argumenty PROTI našemu přijetí. Evropští producenti se bojí levného českého zboží, odbory se obávají přílivu české práce a současní příjemci evropských fondů se s námi nechtějí dělit o dotace. Co z toho plyne?

Naše licitace s EU o přijetí je hrou s nulovým součtem. Pokud my na přijetí vyděláme, státy EU prodělají. Těžko by proto mohli Řekové nebo Portugalci v parlamentu ratifikovat naše přijetí, když by se tím připravili o evropské dotace a konkurenční výhodu na evropském trhu. Obyvatelé EU si naše přijetí prostě nepřejí a hlasitě to neříkají jen proto, že rozšíření EU nepovažují za aktuální politický problém, ale jen za nerealistické a abstraktní úvahy.

Pro EU je ale výhodné, abychom přejímali její normy a ztráceli tak svoji konkurenceschopnost. Uchazečské země ze střední a východní Evropy jsou proto tlačeny k přijímání evropské legislativy za mlhavé přísliby budoucích dotací a pod hrozbou obchodních bariér, pokud by zůstaly za hradbami Evropy. Takový integrační proces není založen na společných hodnotách. Spíš připomíná úplatkářství a vydírání, metodu cukru a biče. V jednání o přijetí Evropská unie předstírá, že nás chce přijmout, a my předstíráme, že do ní chceme vstoupit kvůli jakýmsi společným hodnotám.

Evropská unie ovšem není založena na společných hodnotách, ale na socialistickém přerozdělování, a tudíž sotva může být zárukou harmonie a prosperity. Politická integrace založená na mezinárodním přerozdělování znamená vznik soustátí s národy první a druhé kategorie. Tím zadělává na budoucí konflikty.

Národ, který v rámci soustátí doplácí na druhý národ, bude chtít chudší národ buď ovládat nebo bude chtít společný stát opustit. Na druhé straně chudší národ, jehož rozvoj platí bohatší bratři, bude mít pocit méněcennosti. Jeho dotace budou vykoupeny politickou a kulturní hegemonií větších a bohatších členů na úkor vlastní svébytnosti. Mezinárodní přerozdělování může nakonec vyústit jen v separaci nebo subordinaci. Národnostní spory v bývalém Československu, Sovětském svazu či Jugoslávii nebo současné napětí mezi východními a západními Němci, Vlámy a Valony v Belgii či severem a jihem Itálie, to jsou obrazy politické integrace nesourodých regionů.

Alternativou k politické integraci a spleti evropských předpisů, zákazů, daní a dotací (vznikajících spíš z popudu vlivných zájmových skupin než z vůle voličů) je svobodný obchod. Občanům evropských zemí by mělo být umožněno volně obchodovat a spolupracovat. Dohody o volném obchodu jsou hry s nenulovým součtem, na kterých nakonec vydělají obě strany. Evropa by měla přestat chránit hranice před dovozem levného zboží, pak by je ani nemusela bránit proti zahraničním dělníkům. Když totiž nemůže putovat zboží, začnou vždy putovat lidé a nastávají konflikty. Podmínkou míru a prosperity v Evropě je volný obchod a dobrovolná spolupráce.

Alternativou našeho vstupu do Evropské unie je zachování národní svrchovanosti. Alternativou přejímání evropské legislativy je posuzování každého zákona podle jeho kvality, a ne podle toho, zda by nás bez něj přijala Evropská unie. Alternativou evropského uzavřeného trhu je pro nás snižování daní, odstraňování obchodních bariér a spolupráce v rámci zón volného obchodu.

Debata o tom, zda vstoupit či nevstoupit do Evropské unie, je však zbytečná. My do ní totiž nebudeme přijati.