Budeme dotovat státy EU?
Řadu přínosů a nákladů evropské integrace neseme již nyní. Na straně přínosů si již nyní užíváme relativní otevřenosti trhu mezi námi a EU, když vzájemné celní bariéry jsou relativně nízké. Na druhé straně již nyní neseme celou řadu nákladů plynoucích z přijímání evropské legislativy, která se obvykle tváří jako nařízení lepších a kvalitnějších výrobků, která ale nakonec obvykle výrobu a poskytování služeb komplikuje a zdražuje.
Evropské normy bere řada podnikatelů obvykle jako nutné zlo, které je cenou za otevření trhu. Dnes, kdy už jsme většinu evropské legislativy přijali a většinu trhu otevřeli, tento aspekt evropské integrace nemůže být předmětem zvažování výhod a nevýhod členství. Od členství musíme očekávat něco více, abychom jej podpořili, nebo nějaký náklad navíc, abychom jej odmítli.
Jedním z aspektů členství v EU jsou finanční toky mezi jednotlivými členskými státy realizované skrze bruselské centrum. Řada občanů a firem si od členství v EU slibuje přístup ke společným fondům. Členské země EU však ze společného rozpočtu peníze nejen získávají, ale také do něj přispívají.
Tabulka: Rozdíl placených příspěvků do EU a získaných prostředků (podíl na HDP členské země), průměr let 1992-97
Německo
-0,67 %
Finsko
0 %
Nizozemí
-0,59 %
Dánsko
0,22 %
Švédsko
-0,49 %
Belgie
0,66 %
Rakousko
-0,34 %
Španělsko
1,07 %
Velká Británie
-0,29 %
Portugalsko
3,08 %
Francie
-0,11 %
Řecko
4,46 %
Itálie
-0,11 %
Irsko
5,18 %
Zdroj: Petr Mach: Úskalí evropské integrace
Jak je vidět z uvedené tabulky, v EU v zásadě platí princip, že na evropském mezinárodním přerozdělování vydělávají chudší země a doplácejí na něj bohatší země v čele s Německem. Z toho se odvíjí i očekávání dotací pro Českou republiku. Pokud se ovšem Evropská unie rozšíří o další chudší země, mohla by ČR představovat průměr a na dotace zapomenout.
Kromě toho, ty stávající členské země, které dnes na evropském přerozdělování vydělávají, se svých dotací nechtějí vzdát a pravděpodobně nepodpoří rozšíření EU, pokud by o dotace měly přijít. Na druhé straně ty země, které dnes do společných fondů odvádějí více, než dostávají, se samy dostávají do rozpočtových deficitů a své příspěvky nechtějí zvyšovat.
Jak bude fungovat penězovod mezi Prahou a Bruselem? Ze zprávy, kterou nedávno poskytla evropská komise České republice vyplývá, že pokud nedojde ke změně pravidel pro výpočet příspěvků pro čerpání fondů, zaplatí Česká republika v r. 2004, pokud bude členem EU, do rozpočtu EU o 185 milionů EUR (5,5 miliardy korun) více, než kolik z rozpočtu EU dostane. Mnoho českých politiků hovoří o nutnosti „bezpodmínečného“ vstupu do EU, protože členství považují za hodnotu samu o sobě a žádná jednání o kompenzačních mechanismech neprobíhají. Pokud by plán na připojení České republiky k Evropské unii šel podle plánu, zahájíme své členství dotováním zbytku Evropské unie. Zdá se tedy, že úspěchem českých vyjednavačů bude, když dohodnou pro ČR nulovou variantu.
Naší výhodou v rozhodování bude to, že máme zkušenost s penězovodem mezi Českou republikou a Slovenskem v době společného státu. Slovákům to tehdy nestálo za to, a měli pocit, že na federaci doplácejí nepřímo. Z vůle Čechů se rušila zbrojní výroba a na Slovensku rostla nezaměstnanost, měnová politika byla řízena Čechy a Slovensko s vysokou nezaměstnaností doplácelo na silnou korunu, atd., atd. Jinými slovy, ani pokud by se Česká republika měla stát státem, na nějž budou doplácet němečtí daňoví poplatníci, nebude to nezbytně argument pro vstup do EU. Nic na světě totiž není zadarmo.
