Americká finanční krize – selhání státních regulací

Státní zásahy, kam se podíváme

Na americkém finančním trhu zdaleka nepanoval laissez faire kapitalismus. Společnosti Fannie Mae a Freddie Mac byly založeny státem. První za prezidenta F. D. Roosevelta v roce 1938 – během New Dealu, další v roce 1970. Šlo o klasický levicový výmysl jak „napomoci trhu s bydlením“ a „zlepšit dostupnost bydlení“. Banky pak samozřejmě poskytovaly hypotéky ochotněji. Nenesly prakticky žádné riziko, když od nich uzavřené hypotéky záhy skoupily tyto státem zřízené instituce. Fannie Mae a Freddie Mac navíc požívaly řadu dalších výhod: Byly např. osvobozeny od státních a místních daní a jejich obligace v držení dalších finančních společností byly preferovány z hlediska pravidel kapitálové přiměřenosti.

V roce 1968 byla Fannie Mae privatizována a Freddie Mac byla privatizována ihned po založení v roce 1970. Šlo ale přesně o ten falešný druh neokonzervativní privatizace, jejímž smyslem je aktuálně získat prostředky do státního rozpočtu, která ale současně svěřuje společnosti „veřejnoprávní úlohu“ a poskytuje státní garanci. Vláda vymyslela novou právní formu, „vládou zřízenou soukromou korporaci“, GSE – takže ani státní podnik, ani a.s., ale hybrid. Ze statutu musí společnosti 1) „pečovat o stabilitu trhu s hypotékami“, 2) přiměřeně reagovat na situaci na finančním trhu, 3) podporovat hypotéky pro nízkopříjmové rodiny a tyto hypotéky dotovat z výnosů z jiné činnosti.

Freddie Mac a Fannie Mae měly zdánlivě bezrizikový a ziskový byznys. Na aktivech měly hypotéky (tedy nemovitostmi kryté dlužní úpisy, považované tradičně za málo rizikové) a jako zdroj měly nízce úročené, o státní garance opřené dluhopisy. Od bank kupovaly nejen – jak se ukázalo – riskantní hypotéky nízkopříjmových domácností, ale i spekulativní hypotéky motivované aktuálně rostoucími cenami nemovitostí. Najednou Freddie a Fannie držely hypotéky, které jim jejich příjemci nespláceli. Žádný oběd není zadarmo, tak ani představa o plnění politického cíle za soukromé peníze netrvala věčně.

Fatální úloha centrální banky

Další státní institucí zapletenou do celé hry na bezrizikový výnos byla americká centrální banka, Federální rezervní systém (Fed) založený 1913. Jedna z klíčových cen v ekonomice, úrok, místo aby podléhala nabídce a poptávce utvářené trhem, byla řízena úředníky centrální banky. Fed rozhodoval o úrokové míře jako vrchní centrální plánovač. Místo, aby centrální banka – jak doporučuje monetaristická teorie ražená nositelem Nobelovy ceny za ekonomii a velkým obhájcem volného trhu Miltonem Friedmanem – zajišťovala – když už existuje státní monopol na tisk peněz – jen nedistorzní, mírný a plynulý růst peněžní zásoby, hrál si americký Fed s úrokovou mírou, kterou masivními finančnímu operacemi tu zvedal, tu snižoval.

Na volném trhu by – v situaci rostoucí poptávky po hypotékách – úroková míra měla dávno tendenci růst. Fed se ale rozhodl ve stejné době úrokové sazby – masivním skupováním vládních obligací – snižovat. Ruka centrálního plánovače úrokových sazeb výrazně přispěla k problémům Freddie Mac a Fannie Mae.

16. září oznámila neschopnost plnit závazky pojišťovna AIG. To se stává. Podstatou kapitalismu je, že umožňuje odchod neúspěšných a dává prostor novým. Fed ale záhy oznámil převzetí pojišťovny, podle pravidla too big to fail, neboli příliš velká instituce na to, aby ji politici nechali padnout, zejména pár dní před volbami. Fed uvolnil pro AIG půjčku 85 miliard dolarů (centrální banky, které peníze tisknou, mají schopnost chovat se jako „lender of last resort“ – tedy půjčovat bankám, kterým už nikdo jiný není ochoten půjčit). Bushova vláda současně převzala 79,9% akcií AIG a provedla tak znárodnění největší pojišťovny. Aktiva zřejmě převede do nějaké státní „konsolidační agentury“, která bude aktiva rozprodávat. A Bushova vláda chce protlačit Kongresem plán na odkup aktiv dalších bank až za 700 miliard dolarů.

Vláda tak vytváří klasický morální hazard. Svými garancemi dává velkým investorům vzkaz: V dobrých letech, když vaše investice nesou výnos, máte právo na výnos. Když hrozí, že vámi nakoupené cenné papíry nikdo neproplatí, přijde stát s penězi daňových poplatníků a zbaví vás rizika. Politici přeci disponují miliardami dolarů daňových poplatníků, kteří jsou na rozdíl od velkých investorů rozptýlení a nemohou se bránit.

Závěr

V americké finanční krizi to nebyl volný trh, kdo selhal. Byla to opět namyšlená ruka státních plánovačů.

Americký a západoevropské právní systémy nám byly vždy dávány za vzor. Někteří rovnou chtěli, abychom převzali v roce 1989 nějaký právní a institucionální systém se vším všudy. Nesmysl. Zrovna postátněný americký trh s hypotékami nám rozhodně nemá sloužit jako vzor.

Z americké krize plynou následující doporučení: Nenapodobujme schémata typu podpora hypoték skrze státní finanční instituci, která bude zajišťovat levné hypotéky pro nízko- a středně příjmové rodiny. Měli bychom se také znovu zamyslet nad euro-americkým modelem měnové politiky, která centrálně řídí úrokovou míru, a to mnohdy evidentně proti směru, kam by ji zdravě vedl volný trh.