Boj za svobodu a demokracii nikdy nekončí

Také jsem zklamán

Souhlasím s autorovou kritikou Fukujamovy teze, že pádem komunismu nastal konec dějin a že už nás nečeká žádný zajímavý vývoj, že už budeme žít jen v harmonické kombinaci demokracie a kapitalismu. Nesouhlasím na druhé straně ale ani s marxistickou tezí, že kapitalismus je nějakou střední fází vývoje dějin, které končí nějakým „vyšším“ společenským řádem. Spíš si myslím, že dějiny budou i nadále dějinami potlačování svobody a opětovného boje o svobodu.

Také jsem zklamaný z vývoje po pádu komunismu. Jsem zklamán ale poněkud opačně.

Jsem zklamán z vysokých daní, z přílišného množství veřejných zakázek a dotací, z přílišného množství zákonů, z ubývání svobody, z růstu veřejného dluhu.

S autorem se ovšem shoduji ve zklamání z toho, jak si velké podniky dokážou vylobbovat u politiků všemožné výhody (investiční pobídky, daňové prázdniny, omezení práv malých akcionářů). Souhlasím s jeho kritikou nadnárodních organizací – Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, které se staly podivnými nástroji zahraniční politiky Spojených států. Stejně jako pan Černík kritizuji tzv. reformy a privatizace ordinované těmito agenturami suverénním státům.

Dodal bych k tomu (a předpokládám, že pan Černík bude souhlasit), že u nás se nyní tato neokonzervativní (či neoliberální) politika projevuje tlakem na vyvedení části sociálního pojištění do soukromých penzijních fondů nebo myšlenkami na „privatizaci“ dálnic, věznic či nemocnic formou tzv. „PPP“, partnerství soukromého a veřejného sektoru, které není ničím jiným, než přisátím soukromých finančních skupin na státní prs, z něhož vysávají peníze z kapes spotřebitelů a daňových poplatníků.

Cítím na druhé straně v příkrém protikladu s panem Černíkem jako problém, že je neustále omezována svoboda jednotlivce. Tím, jak nám neustále zvyšují daně (nejnověji DPH), se snižuje naše schopnost zařídit si život podle svého, ať již v oblasti bydlení, kultury či podnikání.

Čtenář asi vidí, že zastánce takřka neomezované ekonomické svobody (ve smyslu „laissez faire“), člověk, který by sám sebe označil za klasického liberála (a rozhodně ne za „neoliberála“ či „neokonzervativce“) se možná s padesáti procent shoduje s klasickým socialistou (omlouvám se panu Černíkovi, pokud on sám se k tomuto označení nehlásí).

Osobně považuji neoliberální a neokonzervativní doktríny za karikatury a diskreditace kapitalismu, pravice, klasického liberalismu a ideálů volného trhu. Je mi odporné, když si podnikatel zajišťuje trvalý a jistý tok peněz na základě nějaké výhody, na základě zákona, jako je tomu u soukromých penzijních fondů či u stavitelů silnic formou „PPP“, nebo u provozovatelů zvýhodněných solárních elektráren a výrobců zvýhodňovaných biopaliv. Podnikatel by měl tvrdě usilovat o každou korunu kvalitou svých služeb ve spravedlivé konkurenci s ostatními. Výhody ze zákona, které dělají tyto podnikatele stále bohatšími na úkor spotřebitelů a daňových poplatníků, jsou v příkrém rozporu s ideály klasického liberalismu.

Nesouhlas s centrálním plánováním

Kde ale zásadně nesouhlasím s panem Černíkem? Nesouhlasím s jeho vizí, že bychom se měli vrátit k nějaké formě centrálního plánování, že by měl stát vytvářet dalekosáhlé koncepce vývoje hospodářství a společnosti. Jsem přesvědčen, že politici, úředníci či „národní ekonomické rady“ expertů, kteří by takové koncepce psali a přijímali, nejsou chytřejší než miliony obyčejných lidí. Kdybychom svěřili těmto „elitám“ pravomoc vytvářet koncepce, riskovali bychom, že tyto koncepce budou v rozporu se zájmy obyčejných lidí. Protože co v podstatě takovéto koncepce znamenají? Znamenají, že někdo za nás rozhodne, co se má vyrábět a co se má kupovat.

Myslím, že nebyla náhoda, že tyto koncepce selhaly v socialismu. Koncepční orientace komunistické vlády na těžký průmysl vedla k devastaci životního prostředí, koncepce bytové velkovýstavby vedla ke zničení měst paneláky, koncepční podpora kultury vedla k rozmachu socialistické pseudokultury. Někdo si myslí, že myšlenka byla správná, jen konkrétní lidé to dělali špatně. Myslím, že sama myšlenka byla špatná, že kdykoliv vládě svěříme pravomoc vytvářet centrální plány, dopadne to podobně.

Koneckonců, Evropská unie představuje renesanci takového plánování a koncepcí (její koncepční plány mají jména jako „Lisabonská strategie“ či „Evropa 2020“). Její aktuální plány, aby 40 % lidí mělo vysokoškolské vzdělání, jsou v rozporu s přirozeným rozdělením schopností ve společnosti a vedou k poklesu náročnosti vysokoškolského studia a k plýtvání zdroji (plýtvání jak časem studentů tak penězi daňových poplatníků).

Dále nesouhlasím s panem Černíkem, že jsme nesprávně zavrhli jiné formy vlastnictví než klasické soukromé. Ačkoliv nejčastější právní forma podnikání je akciová společnost nebo společnost s ručením omezeným, není zakázáno zakládat družstva nebo vytvářet zaměstnanecké vlastnictví. Jsem přesvědčen, že družstev a zaměstnanci vlastněných firem je mnohem méně než s.r.o. proto, že jsou tyto formy méně efektivní. Družstvo, kde má každý podílník stejný hlas bez ohledu výši vkladu, prostě není atraktivní pro lidi, kteří chtějí do podniku vložit větší vklad než ostatní. Proto družstva vznikají nanejvýš v oblasti bydlení, kde každý družstevník vkládá přibližně stejný majetek. Stejně tak se neosvědčují firmy vlastněné zaměstnanci, a to proto, že v takových firmách existuje konflikt zájmů – zaměstnanci složitě lavírují mezi krátkodobým zájmem na zachování zaměstnání a dlouhodobým zájmem na prosperitě firmy. Soukromé vlastnictví formou osobního vlastnictví, s.r.o. nebo a.s. považuji za nejlepší, ale určitě bych nikoho neomezoval v tom, aby zakládal jinou formu podniku.

Jsem stejně jako pan Černík kritikem členství České republiky v EU, ale nevadí mi ekonomická otevřenost, bezcelní zahraniční obchod a možnost cizinců kupovat nemovitosti. Vadí mi pokřivení trhu (když cizí zemědělci disponují výhodou vyšších dotací a snadněji se jim kupuje naše půda a prodává zboží), vadí mi kvóty a umělé zavírání našeho cukrovarnictví jen proto, že si to usmyslí úředníci a politici v Evropské komisi.

Moje vize společnosti

Podle mě lepší společnost nevybudujeme tím, že lidem budeme brát větší daně a budeme rozdělovat větší dotace, ať již na kulturu či na zemědělství.

Mám vizi společnosti, kde jsou mnohem nižší daně a kde stát nechává lidem mnohem větší svobodu. Výměnou za to zruší i všemožné dotace. Představte si, že nebudete platit žádnou daň z příjmu a nebudete ani dostávat žádné dotace ke stavebnímu nebo penzijnímu spoření nebudete živit zbytečné úřady od ministerstva průmyslu po ministerstvo kultury. Když budete chtít rekonstruovat penzion nebo vydat knížku povídek, spočítáte si náklady a odhadnete tržby, nebudete žádat o žádné dotace. Prostě to uděláte. 

Jsem přesvědčen, že kultura i zemědělství může vzkvétat stejně jako drobné podnikání všeho druhu bez dotací, když se vyvarujeme vysokého zdanění a všelijakých úředních překážek, s nimiž se dnes všichni potýkají, ať již chtějí hrát divadlo nebo provozovat hospodu.

Závěr

Jaká bude naše česká společnost v budoucnosti? Realita bude vždy výsledkem střetávání různých, i protichůdných vizí. Nedělám si iluze, že by má vize mohla někdy „jednou provždy“ zvítězit. Jsem ale odhodlán bojovat vždy proti všelijakému omezování svobody a nespravedlivým výhodám pro jedny na úkor druhých. Zdá se, že v některých oblastech se dokonce mohou shodnout lidé z protichůdných politicko-filosofických táborů.

Petr Mach je ekonom a předseda Strany svobodných občanů. Vyšlo v týdeníku Literární noviny.