Česká koruna nás chrání před krizí
Státní pomoc soukromým subjektům zatěžuje daňové poplatníky, zvýhodňuje jednu skupinu na úkor dalších a je protitržní. Koruna a nezávislá monetární politika nás chrání před finanční krizí a český bankovní sektor je stabilní. Slovensko bude mít ale s eurem problémy. Eurozóna je politickým nástrojem pro vznik evropského superstátu a finančí krize je záminkou pro státní zásahy a vzestup socialismu, říká v rozhovoru pro Euro.cz ředitel Centraproekonomikuapolitiku a poradce prezidenta Václava Klause PetrMach.
Státní pomoc soukromým subjektům zatěžuje daňové poplatníky, zvýhodňuje jednu skupinu na úkor dalších a je protitržní. Koruna a nezávislá monetární politika nás chrání před finanční krizí a český bankovní sektor je stabilní. Slovensko bude mít ale s eurem problémy. Eurozóna je politickým nástrojem pro vznik evropského superstátu a finančí krize je záminkou pro státní zásahy a vzestup socialismu, říká v rozhovoru pro Euro.cz ředitel Centraproekonomikuapolitiku a poradce prezidenta Václava Klause PetrMach.
Co říkáte způsobu řešení finanční krize v USA spojenému se státní podporou soukromým subjektům?
Když je veřejnost znejistěna ohledně hodnoty svých úspor, tak se upíná k politikům jako k jakýmsi kormidelníkům, kteří provedou lidi rozbouřenými vodami. Lidé chtějí vidět od politiků nějakou akci. Politici jsou k tomu vstřícní. Jsou ve svém živlu, když mohou ukazovat svou akčnost. K tomu se v USA navíc přidávají volby. V demokracii politici jednají jinak, než by jednali vlastníci a manažeři společností, a volby napomohly tomu, že došlo ke schválení vydání obrovské částky peněz daňových poplatníků na vykupování aktiv bank. Stát je vykoupí a posléze je prodá nejspíš s velkou ztrátou, takže na daňového poplatníka to plně dolehne. Finanční ústavy jsou soukromé instituce a nejsou schopny dostát svých závazků. Jsou to primárně problémy akcionářů a věřitelů. Stát tedy asymetricky pomáhá jenom jedné skupině obyvatel na úkor druhé, větší skupiny, tedy daňových poplatníků. Toto řešení je v principu protitržní a nespravedlivé, ale politici se tohoto vždy rádi chopí.
Souhlasíte s názorem Mirka Topolánka, že česká nás koruna chrání před finanční krizí?
Koruna je v této situaci určitě výhodou, protože naše měna může pružně reagovat nabídkou a poptávkou. Může se tu zhodnocovat, tu znehodnocovat proti dolaru, euru či jiným měnám, a to čistě v závislosti na tom, jaká existuje poptávka po investicích v České republice a jaká je důvěra investorů v českou měnu a v aktiva, která jsou denominována v české měně. Vývoj české koruny je tím pádem nezávislý na tom, co se děje v eurozóně. Je to především i výhoda v tu chvíli, kdy se vlády členských zemí eurozóny rozhodly porušit veškerá dosavadní pravidla o zakázané veřejné pomoci nebo o dodržování paktu stability a růstu, tedy tříprocentního limitu pro deficit veřejných financí ve vztahu k HDP. To jsou kroky, které mohou poškodit společnou měnu jako takovou a skrze ni všechny členy eurozóny, takže se ukazuje výhodné, že v eurozóně nejsme. Slovensko po přijetí eura bude v těžké situaci, protože když se Evropská centrální banka rozhodne pod záminkou boje proti finanční krizi radikálně změnit úrokové sazby, ačkoli Slovensko nic takového nepotřebuje, tak snížené úrokové sazby na ně dopadnou ve zvýšené inflaci. Na Českou republiku se skrze společnou evropskou měnovou politiku žádná inflace nepřelije, to je naše štěstí.
Může finanční krize vést k rozpadu eurozóny nebo k tomu, že by ji některé státy jako Itálie, Řecko, ale třeba i Slovensko opustily?
Eurozóna bude neustále narážet na ten problém, že vyvíjí společnou měnovou politiku, ale nemá společnou fiskální politiku. Finanční krize může tuto asymetrii obnažit a Evropská centrální banka na rozdíl od jiných centrálních bank nemá mandát chovat se jako věřitel poslední instance. Otázku bank, jejich vlastnictví a státních zásahů v principu ponechává na členských státech. Kromě toho Evropská unie v principu veřejnou pomoc nedovoluje, takže ECB má v tomto tendenci se chovat neutrálně, protože kdyby to nedělala a zachránila by například francouzské banky a zároveň nezachránila třeba finské, tak dochází k evidentnímu přerozdělení bohatství ve prospěch jedněch na úkor druhých. Nyní slyšíme volání ze strany Francie, aby došlo k jakési společné fiskální politice a k opuštění těchto principů a to bude výhodné pro země, které problémy mají, ale nevýhodné pro země, které problémy nemají a to může dále naopak posílit odstředivé tendence proti původnímu záměru Bruselu stále více centralizovat. O tom, že evropské měnové unii hrozí rozpad, se mluví dlouho. Hovoří se o tom, že jí chybí „druhá noha“ fiskální politiky, na které by stála. Když byly jednou zrušeny národní měny, které se nemohou vůči sobě pružně zhodnocovat, nebo znehodnocovat, tak finanční krize náhlou potřebou sanovat banky v jednotlivých zemích může pouze přinést další pnutí.
Neukazuje se tedy dle teorie optimálních měnových oblastí, že euro je politickým nástrojem vytvoření evropského superstátu. Když ta říká, že dlouhodobě není měnová unie udržitelná bez unie fiskální a politické. Není o tom i snaha Nicolase Sarkozyho vytvořit hospodářskou vládu eurozóny, případně celé EU?
Jakákoli společná měna, tedy i euro, je vždycky politický projekt. To není tržní produkt a obvykle, když vznikají nové státy, tak záhy vznikají i nové měny, a když státy zanikají, tak jejich měny také zanikají. Když se osamostatnilo Československo od Rakouska-Uherska, již dále nesdílelo rakouskou měnu a provedlo měnovou reformu. Když se osamostatňovalo Slovinsko od Jugoslávie, také si záhy vytvořilo vlastní měnu. Měna je klíčovým politickým nástrojem, který je v rukou politiků, byť se dnes mluví o nezávislosti centrálních bank. Nicméně ty banky jsou stále státní a měna zůstává politickým nástrojem. V poslední době vidíme, že stále více politikům v EU vadí, že nemohou tento nástroj účinněji politicky využívat nebo zneužívat a finanční krize je pro ně záminkou posílit svůj politický vliv tímto mocným nástrojem, kterým je měna a společná měnová politika. Typickým příkladem je pan Sarkozy.
Je finanční krizí ohrožen český bankovní sektor a hrozí runy na banku?
České banky mají ve svých aktivech velkou část úložek u České národní banky a ty jsou absolutně bezpečné. Pak mají státní obligace České republiky, a ne žádného jiného státu. Ty jsou také velmi bezpečné a pak banky mají poskytnuté úvěry, nemovitostní úvěry, a to v naprosté většině bonitní klientele, která má dobré platy a hypotéky splácí. Neschopnost splácet je na minimální úrovni a banky jsou schopné své zástavy realizovat. České banky jsou vysoce ziskové, a pokud měly nějaká problematická aktiva, tak ty nanejvýš sníží letošní zisk pro akcionáře bank. Neohrozí to pohledávky věřitelů a klientů bank. Česká národní banka je schopná fungovat jako věřitel poslední instance a ona může za nějaký kolaterál soukromé bance dodat likviditu. A když banka je evidentně zdravá a pouze čelí poptávce po likviditě při runu na banku, není důvod, aby ČNB takové bance nepůjčila hotovost. V případě, že by došlo k nějakému masovějšímu vybírání peněz ve více bankách, ČNB by v první fázi dodala likviditu a počkala by, až se to přežene a až si lidé vrátí zpátky své vklady do bank. K runům nakonec ani nedochází v zahraničí. Čeští klienti jsou chráněni tím, že máme korunu, tím, že máme nezávislou měnovou politiku, tím, že máme svou národní banku, která má kompetence v případě potřeby peníze natisknout a dodat bankám likviditu. Národní banka navíc na české banky dohlíží a kontroluje je. Klient českých bank by měl tedy klidně spát a měl by být rád, že u nás existuje nezávislá měnová politika a nezávislá národní banka.
České banky jsou dcery nadnárodních bank. Věříte ujištění ministra financí Miroslava Kalouska a viceguvernéra ČNB Miroslava Singera, že z českých bank nemohou být vyvedena aktiva do zahraničních matek?
Tyto banky nelze vytunelovat, protože to nejsou pobočky, ale dcery. To znamená, že mateřské společnosti z nich stahují zisk, na to mají akcionáři právo, ale dceřiná společnost je samostatný právní subjekt založený podle práva České republiky, který má svá vlastní aktiva i pasiva.
Jaký máte názor na státní garanci bankovních vkladů?
U nás v současnosti existuje systém pojištění bankovních vkladů, který garantuje vklady občanů v bankovních účtech do výše, která je 25 tisíc eur, a to tak, že je tam desetiprocentní spoluúčast vkladatele. Z hlediska pojistného je správné, že existuje spoluúčast, protože pokud by stát garantoval plošně sto procent, tak se lidé přestanou zajímat o to, jestli budou investovat do banky A nebo do banky B. Prostě půjdou tam, kde jim třeba i nezodpovědně nabídnou větší úrok, protože tam je stoprocentní garance. Když je někde spoluúčast deset procent a není garantováno úplně všechno, tak se klient chová obezřetněji. Se státem danou garancí je spojen velký morální hazard, kdy stát motivuje lidi, aby šli stále do více riskantnějších investic. Pojištění vkladů znamená, že banka je povinna z každé uložené koruny kousíček odvádět do fondu pojištění vkladů, což snižuje výnos v bankách oproti výnosu někde jinde. Reálný úrok z bankovních vkladů potom poklesne a lidé budou vedeni, ab
