Z hrubé mzdy se vám strhává sociální pojistné 2400 korun, zdravotní pojištění 1350 korun a daň z příjmu 4005 korun. Domů si odnášíte čistou mzdu 22 245 Kč, přitom na dani z přidané hodnoty (DPH) zaplatíte při nákupech přibližně 2970 korun. Zaměstnavatel za vás platí sociální pojistné 7800 korun a zdravotní pojištění 2700 korun (takže vaše superhrubá mzda – skutečná hodnota vaší práce – je 40 500 korun). A to jsme v našem příkladu nebrali v úvahu další daně, které platíte – clo, daň z piva, benzínu, cigaret, apod.
Ekonomové zdůrazňují, že daně mají být vidět. Daně jsou cenou za existenci státu a služby které nám poskytuje. Abychom nepodléhali zkresleným představám o poměru mezi servisem státu a cenou za tento servis, musí být daně vidět. Když totiž bude podstatná část daní našim očím skryta, budeme mít tendenci volit politické strany slibující vyšší výdaje, aniž by slibovaly vyšší daně. A budeme tak pořád nepružnou ekonomikou s vysokými daněmi a nadměrnými vládními výdaji.
Některé daně vidět jsou, jiné bohužel nikoliv.
Každý jasně rozumí rozdílu mezi hrubou mzdou a výplatou po srážkách daní a pojistného, která mu připutuje na bankovní účet. Na účtenkách za nákupy v supermarketu a restauraci vidíme jasně DPH (takže když si tři lidé zajdou na oběd, vidí, že současně zaplatili oběd i nějakému úředníkovi).
Bohužel se na účtenkách nezobrazuje spotřební daň (z piva, cigaret, benzínu, alkoholu). Bohužel na dováženém zboží nevidíme, kolik jsme zaplatili Evropské unii na clech. Největší skrytou daní ale bylo vždy „pojistné na sociální zabezpečení a politiku zaměstnanosti“ a na „všeobecné zdravotní pojištění“.
Původní ideou zavedení „superhrubé mzdy“ bylo právě to, aby lidé veškeré daně viděli na výplatní pásce a aby viděli, jaká je jejich skutečná cena na trhu práce. To se zcela nepovedlo. Daň z příjmu se sice nově vypočítává ze „supehrubé mzdy“ – ale superhrubá mzda se stala jen vzorečkem pro výpočet daně, nikoliv realitou, kterou by pracující vnímali jako svůj skutečný výdělek. Aby to opravdu fungovalo, měly by se pracovní smlouvy uzavírat na celkovou cenu práce (takže z dnešní hrubé mzdy 30 tisíc korun by se stalo 40 500 Kč) a z této celkové ceny práce by se měly odvádět veškeré přímé daně.
Je rozumné uvažovat o zjednodušení daní a sloučení výběru, což činí Ministerstvo financí. I laik dnes ví, že sociální a zdravotní pojištění nejsou pojištění, ale daně, které se vypočítávají z podobného základu. Leckterý politik se ale zalekne toho, že sazba kolem 50 procent – i když by byla jen přiznáním reality – by vyvolala vlnu nevole.
Daně jsou hlavně vysoké
Podstatnější by ale bylo zamyslet se nad objemem příjmů a výdajů státu: Potřebujeme povinné nemocenské pojištění? Nemohli by zaměstnanci – stejně jako živnostníci – mít sociální pojistné snížené o nemocenské a pojištění pro případ nemoci si platit pojištění na dobrovolné bázi? Musíme mít zdravotní pojištění v podobě daně? Nemohly by pojišťovny – jako je to např. ve Švýcarsku – nabízet různé pojistky, ze kterých bychom si sami vybrali tu nejvhodnější? Musíme mít pojištění v nezaměstnanosti? Nemohli bychom snížit sociální pojistné o „příspěvek na politiku zaměstnanosti“ a nechat lidi, aby si pro případ vyhození z práce vytvářeli rezervu sami?
Kromě toho existují desítky zbytečných úřadů a miliardy zbytečných výdajů. Snahy vládních politiků o zjednodušení daní (které se zatím nepovedlo) jsou jistě chvályhodné. Potřebujeme ale nějakého politika s jasnou vizí a silným mandátem získaným ve volbách, který by měl odhodlání daně i výdaje skutečně seškrtat.
To, jestli se takový politik objeví a jestli takový mandát od voličů získá, závisí mimo jiné na tom, jestli současná vláda skutečně daně odkryje a lidé uvidí, kolik skutečně státu platí.
Autor je ekonom. Pracuje v Centru pro ekonomiku a politiku.