Demokracie a přerozdělování

Považuji člověka v zásadě za racionální bytost, která maximalizuje svůj užitek. Pro přehlednost své argumentace rozdělím populaci na část, která platí na daních méně než od státu v různých formách získá (chudí), a část, která platí více než získá (bohatí). Předpokládám, že chudí nechtějí míru přerozdělování snižovat a bohatí zvyšovat, od čehož odvíjejí své volební preference. Za jedinou skutečnou příčinu přerozdělování proto považuji současnou demokracii.

Systém parlamentní demokracie se všeobecným a rovným hlasovacím právem nutně vede k obrovskému přerozdělování příjmů – každý má stejný hlas, nikoliv však stejné bohatství. Parlamentní většinu tak utvoří skupina, která reprezentuje takovou část populace, která nejlépe maximalizuje svůj profit vhodným odebráním peněz zbylé menšině. Jestliže chudších 60 procent požaduje přerozdělení bohatství zbylých 40 procent ve svůj prospěch, nemaximalizuje těchto 60 procent svůj profit tak, jako 51 procent, kteří by požadovali přerozdělení bohatství zbylých 49 procent. Systém „jeden člověk – jeden hlas“ tak vede k poměrně těsné početní většině profitujících nad doplácejícími. Většina společnosti tak platí na daních méně, než získá na veřejných službách a sociálních dávkách. Jedná se de facto o diktát chudší většiny, která rozhoduje o penězích bohatší menšiny. Přerozdělování je tedy nutně spojeno s omezováním svobody. Zdá se, že tento stav lze těžko změnit ústavní cestou, jestliže jeho nástup byl často provázen revolučními prvky.

Dosavadní trend ukazuje na postupný nárůst přerozdělování (podílu státních výdajů na hrubém domácím produktu – HDP) za dobu platnosti rovného hlasovcího práva až na dnešní obvyklou úroveň. Limitní míra přerozdělování je dána jednak tvarem křivky rozdělení bohatství ve společnosti a jednak faktory, které přes početní převahu chudých jejich moc omezují.

Za prvé, působí síla spontánního řádu – tak, jako si tržní síly najdou skuliny i přes všechnu regulaci, projeví se skutečná moc v parlamentu prostřednictvím lobbyingu. Bohatí si tak prosazují daňové úlevy, odvětvové a proexportní politiky apod. Tlačí na snižování vyšších daňových sazeb. Nevadí jim rozpočtový deficit, který vede k inflaci, protože ta zdaňuje každého stejným dílem. Jakkoliv jsem proti podporám, úlevám i inflaci, chápu tento postup jako přirozenou snahu bohatší menšiny o obranu svého příjmu. Jsem přesvědčen, že v některých zemích (Jihoafrická republika) odvrátila moc lobbyingu zemi od společenské a ekonomické katastrofy.

Za druhé, existuje obecná neschopnost státu řídit. Věřím, že neefektivnost státního řízení ekonomiky a přerozdělování zmírňuje relativní zvýhodnění chudší většiny. Jsem přesvědčen, že toto relativní zvýhodnění se snižuje přímo úměrně s růstem přerozdělování. Socialismus a jeho odmítnutí většinou národa je toho důkazem.

Za třetí, podíl chudší většiny bývá mezi nevolícími vyšší než v celé populaci. Celkový výsledek voleb je tak pro chudé méně příznivý, než jaký jim systém skýtá.

Za čtvrté, určitá část voličů je ovlivnitelná reklamou. Bohatší menšina má tak větší šanci tuto skupinu ovlivnit. Za páté, existuje faktor daňové konkurence, která účinně stlačuje nyjvyšší sazby příjmových daní. Domnívám se, že vliv daňové konkurence, který jadnak spolu se mzdovou konkurencí vede podnikatele k přesouvání výroby do zemí s nižšími mzdovými a daňovými náklady a jednak umožňuje bohatým stěhovat se do států s nízkým zdaněním, bude nabývat stále více na významu a přinutí státy ke snižování přerozdělování. Všechny tyto faktory mají omezenou sílu, navíc státní násilí (právo na zdravotní péči z veřejného pojištění, na bezplatné vzdělání, na práci atd.) je zakotveno v Ústavě (Listina základních práv a svobod). Změna v rámci platného právního řádu tak vyžaduje souhlas třípětinové většiny, čímž je legální cesta k výraznému omezení přerozdělování (tj. ke svobodě) značně komplikována.

Proto si myslím, že je nutné vést trvalou argumentaci za svobodné hospodářství. Že je třeba neustále vysvětlovat lidem, kolik ve skutečnosti platí na daních a co z toho mají. Vysvětlovat, že přerozdělování vede k neefektivnosti. Že vysoké daně vedou k vysokým daňovým únikům, a to nikoliv u zaměstnanců. Že plošné sociální dávky dostávají i bohatí. Že školné studentům platí i dělníci, atd., atd. Věřím, že dobrou politikou lze přesvědčit většinu voličů, že platí více, než získávají a zásahy státu je tak možné dále omezovat.