Deset mýtů o vstupu do EU

PETR MACH

Když jsme v roce 1989 volali „Zpět do Evropy!“, cítili jsme to jako výraz odpoutání se od asijské kultury někdejšího ruského vládce nad naší suverenitou a přiřazení se k demokracii a kapitalismu Západní Evropy. Pak vznikla ratifikací Maastrichtské smlouvy Evropská unie. Brali jsme jako dané, že „Zpět do Evropy!“ nyní znamená vstup do Evropské unie. V Bruselu jsme podali oficiální přihlášku a začali jsme upravovat naše zákony podle evropských norem. Postupně jsme si začali uvědomovat, že Evropská unie není tím ideálem, kam jsme se chtěli vrátit. Začaly se vynořovat pochybnosti. Evropskou byrokracii a evropské direktivy a regulace určitě nemůžeme považovat za důvod ke vstupu. Drtivá většina politiků nás přesto přesvědčuje, že není důvod vstup do EU odmítnout. Ovšem když nás přesvědčují o nezbytnosti vstupu do EU, nejen že k tomu používají naše peníze, ale používají při tom řadu zavádějících tvrzení či mýtů.

Mýtus č. 1: Vstupem do EU neztratí Česká republika suverenitu

Tento mýtus s oblibou šíří ministr zahraničí pan Cyril Svoboda. Skutečnost je ale taková, že vstupem do Evropské unie by se Česká republika zavázala akceptovat evropskou legislativu. Zatímco dnes na území České republiky platí zákony schválené výhradně v Parlamentu České republiky, v němž zasedají výhradně občané České republiky volení výhradně občany České republiky, po vstupu do EU by se na Českou republiku a její občany vztahovala řada regulací schválených třeba proti vůli zástupců České republiky v institucích EU. Zastoupení Čechů v rozhodovacích orgánech EU by na základě smlouvy o přistoupení bylo asi 3,5 % ze všech hlasů v Radě EU a Evropském parlamentu. Direktivy o dalším a dalším zvyšování daní a tisíce dalších regulací evropské instituce lehce odhlasují i proti vůli České republiky. To je přeci jasná ztráta suverenity.

Mýtus č. 2: Po vstupu do EU budeme po celé EU cestovat bez hraničních kontrol

Ministerstvo zahraničních věcí ukazuje ve své propagační kampani španělskou řidičku autobusu, která si pochvaluje, jak může po Evropě jezdit bez hraničních kontrol. Ona může. Ale ministerstvo zahraničních věcí zapomnělo dodat, že českým občanům tuto volnost smlouva o přistoupení neumožní. Česká republika se nestane součástí tzv. Schengenské dohody (protože nám to vláda nevyjednala) a kdybychom vstoupili do EU, museli bychom procházet na německých a rakouských hranicích kontrolami stejně jako dosud.

Mýtus č. 3: Vstup do EU pomůže vyššímu hospodářskému růstu

Ve skutečnosti je tempo hospodářského růstu u nás dlouhodobě vyšší než v Evropské unii. Tempo hospodářského růstu v EU navíc neustále klesá. Zatímco v šedesátých letech západoevropské ekonomiky rostly průměrným tempem 5 % ročně, v sedmdesátých letech 3 % ročně, v devadesátých letech jen 2 % ročně, letos rostou sotva 1 % ročně. Je cosi nezdravého na evropské legislativě, co brzdí hospodářský růst. Přijímání evropských direktiv a evropských daní je velkým rizikem pro český hospodářský růst. Právě i díky vyšší míře hospodářské svobody se česká ekonomika za posledních 13 let velmi přiblížila životnímu standardu Západní Evropy. Tak jako šly německé firmy podnikat k nám, je možné, že když Česká republika přijme celou evropskou legislativu, přesunou se od nás dále na východ. Tempo hospodářského růstu se pak může zpomalit a nezaměstnanost vzrůst.

Mýtus č. 4: Na členství v EU vyděláme díky evropským dotacím

Pravdou je, že na vstupu do EU finančně nevyděláme. Např. v r. 2005 by Česká republika na členských příspěvcích odvedla do EU 30 mld Kč. Z toho 8,1 mld. by EU během roku vrátila do českého státního rozpočtu, 11 miliard by měli dostat zemědělci na dotacích. Dalších až 19 miliard bude možné teoreticky získat z dalších fondů, např. na dopravní projekty – ale jen za podmínky, že budou správně vyplněny všechny formuláře a že český státní rozpočet přihodí dalších 7 miliard jako tzv. spolufinancování, na což ale státní rozpočet nejspíš nebude mít. Připočteme-li k tomu další náklady na úředníky a překladatele nutné pro vyřizování formulářů nebo miliardy, které bude muset Česká republika zaplatit jako vklad do Evropské investiční banky, z finančního hlediska se vstup do EU nevyplatí. Není se co divit, protože jen na vlastní administrativu Evropská unie utrácí 5 % prostředků, které od členských států získá, což je dohromady asi 150 miliard korun ročně.

Mýtus č. 5: Vstupem do EU se sníží korupce

Korupčních afér určitě není v EU méně než u nás. Nedávno byla nucena kvůli pochybným obchodům odstoupit celá Evropská komise. V zásadě platí: čím víc úředníků, tím víc prostoru pro korupci. Jen kvůli vstupu do EU (na dohadování evropských subvencí) vláda najímá stovky nových úředníků a sama Evropská komise zaměstnává desítky tisíc úředníků. Dnes se daně přerozdělují v Praze. Po vstupu do EU by Praha 30 miliard vybraných daní posílala do Bruselu jako členský příspěvek a EU by na základě všelijakých projektů, formulářů a žádostí peníze do České republiky vracela. Vznikne tak pouze nová vrstva pro lobbing, podvody a uplácení.

Mýtus č. 6: Po vstupu do EU se nám otevře 500 milionový evropský trh

Už dnes máme 90 procent našeho zahraničního obchodu s Evropskou unií nebo se státy, které usilují o členství v EU. Obchodní trh tedy existuje již nyní a celní bariéry s těmito zeměmi jsou minimální. Vstupem do EU by sice tyto minimální celní bariéry odpadly, ale přibylo by mnoho jiných bariér obchodu: zejména produkční kvóty (EU diktuje každé zemi, kolik se v ní smít pěstovat kterých zemědělských produktů) a výrobní normy (EU diktuje každé zemi, jaké náležitosti musí jejich výrobky splňovat, aby mohly být prodávány). Jen výrobci vajec budou muset vynaložit miliardy korun, aby jejich klece pro slepice měly stejný tvar, jako klece používané v Německu. „Nový“ trh nebude rozhodně svobodnější než ten, na kterém v Evropě obchodujeme dnes.

Mýtus č. 7: EU posílí demokratické principy v České republice

Ve skutečnosti rozhodování v EU má k demokracii celkem daleko. Zatímco v České republice, ve Spojených státech a v dalších demokratických zemích rozhodují o zákonech zástupci volení přímo občany, v EU vzniká většina legislativy v Evropské komisi a v Radě ministrů Evropské unie. V nich zasedají lidé, kteří nebyli do svých funkcí zvoleni občany, nýbrž jmenováni vládami. Tito funkcionáři přitom vydávají jednu direktivu a regulaci za druhou a občané často kroutí hlavami nad tím, co si to v Bruselu vymysleli. V národních parlamentech suverénních demokratických států by sotva mnohé výmysly eurokratů prošly, a kdyby přeci prošly, museli by si to politici zodpovědět u voličů při volbách.

Mýtus č. 8: Z Evropské unie lze vystoupit

Z Evropské unie nelze jen tak vystoupit. Ze smluv, které by vešly v platnost, kdyby občané vstup do EU schválili, vyplývají pro Českou republiku tisíce závazků vůči EU, resp. ostatním členským zemím. Vystoupit tedy lze jen porušením těchto smluv. Jde zejména o povinnost platit příspěvky, povinnost plnit evropské direktivy a regulace a o právo hlasovat v orgánech Evropské unie. Porušení těchto závazků a práv by mělo vážné důsledky pro ostatní členy Evropské unie a je nepravděpodobné, že by připustili porušení smlouvy ze strany České republiky. Ve skutečnosti jediný známý případ mírového osamostatnění bylo rozdělení Česko-Slovenska před deseti lety. Všechny ostatní pokusy o získání samostatnosti v celé historii lidstva byly provázeny většími či menšími konflikty.

Mýtus č. 9: Ke vstupu do EU neexistuje alternativa

Kdyby neexistovala alternativa, nebylo by nutné vypisovat referendum. Ve skutečnosti existuje alternativa VSTOUPIT a alternativa NEVSTOUPIT. Zvolíme-li alternativu nevstoupit, probudíme se 1. května 2004 do dalšího dne nezávislé České republiky, která bude mít s 15 zeměmi EU nadále platnou dohodu o bezvízovém styku a nadále platnou dohodu o téměř bezcelním obchodu. Nečlenství by se od členství lišilo především v tom, že jako nečlenové bychom nemuseli do EU platit členské příspěvky a nedostávali bychom z EU dotace, a že bychom nemuseli schvalovat zákony podle toho, zda odpovídají normám EU, ale podle toho, jestli se námi zvolnému českému parlamentu zdají kvalitní. Evropská unie nikomu nenařizuje vstoupit a lze existovat vedle EU jako nezávislý stát, který má s EU podepsánu řadu vzájemně výhodných dohod.

Mýtus č. 10: Kdybychom zůstali mimo EU, byli bychom izolovaným ostrůvkem

Norsko, Švýcarsko, Island, Chorvatsko – to jsou příklady evropských zemí, které jsou dnes mimo EU a zůstanou mimo EU i po chystaném rozšíření. Jejich občané přitom mohou EU navštěvovat a jejich obchodníci mohou s EU obchodovat. Nevstoupení do EU tedy neznamená uzavření se ostnatým drátem. Zůstat mimo EU především znamená být „ostrůvkem“ legislativní svobody. Jako nezávislý stát bychom mohli například zavést atraktivní daňový systém a nastartovat hospodářský růst, o kterém se Evropské unii ani nesní.

Autor je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku a autorem knihy Úskalí evropské integrace