Evropská unie nemá ráda konkurenci
Komunismus prohrál v konkurenci s kapitalismem
Právě konkurenci jsme v zemích na západ od nás před rokem 1989 nejvíc obdivovali. U nás jsme si nemohli svobodně vybrat na trhu nic. Proto si někteří naši spoluobčané vybrali emigraci – přestože s takovým krokem byla spojena velká rizika a náklady. Zvolili si lepší právní řád, kapitalismus. Komunisté se konkurence právních řádů obávali neméně než konkurence na trhu – proto postavili ostnaté dráty a berlínské zdi. Dobře věděli, že v konkurenci právních řádů by komunismus prohrál na celé čáře. (On nakonec stejně prohrál, ale za cenu dlouholetého útlaku.)
Jinými slovy, konkurence neexistuje pouze na trhu mezi výrobky a dodavateli, ale existuje i mezi jednotlivými zákony a právními řády. Konkurence právních řádů ale zdaleka neznamená jen volbu mezi kapitalismem a komunismem. Konkurence se – ku prospěchu občanů – projevuje dnes a denně i mezi demokratickými státy, které svojí legislativou přitahují nebo odrazují daňové poplatníky.
Daňová konkurence tlačí na snižování sazeb
Stát, který uvaluje příliš vysoké daně na zisk právnických osob, může čelit odlivu společností a následně poklesu daňových příjmů a růstu nezaměstnanosti. Stát, který financuje deficit nadměrným tištěním peněz a zažívá hyperinflaci, může zpozorovat, že se jeho občané uchýlili k placení cizími měnami a tiskařské stroje neprospějí státní pokladně už nijak. Stát, v němž založení soukromé společnosti znamená nekonečné útrapy, může čelit tomu, že lidé s nápady budou odcházet podnikat do ciziny. Stát, který uvaluje vysoké daně na bohaté, bude čelit tomu, že dobře placené sportovní hvězdy budou trvale bydlet v zahraničí. Stát, který uvaluje vysoké daně z benzínu, bude čelit tomu, že jeho občané budou jezdit tankovat za hranice.
Konkurence právních řádů je stejně tak důležitá, jako konkurence na trhu. Je to poslední instance, která brání státům mít stoprocentní daně, despotickou regulaci podnikání a totálně zvrácené zákony nerespektující soukromé vlastnictví. Díky daňové konkurenci poklesly ve světě sazby daně z příjmů právnických osob za posledních dvacet let o několik desítek procent. Díky měnové konkurenci zažívají vyspělé země v posledních dvaceti letech jen mírné inflace.
Evropská unie zakazuje konkurenci
Bohužel Evropská unie konkurenci právních řádů omezuje. Evropská unie není zdaleka jen o bezcelním obchodu mezi jednotlivými členy, ale také o stále nových pravidlech a normách, kterým jsou národní legislativy podřizovány. Chce mít nějaký stát nižší daně? Zakažme mu to! Mají mít občané možnost platit markami, když jejich drachmy podléhají inflační zkáze? Zaveďme jedinou měnu! Vystačí v některé zemi hostinští bez umyvadel na fotobuňku? Požadujme jednotné normy! Evropská unie unifikuje zákony a tím omezuje konkurenci právních řádů mezi svými členy.
Evropská unie jde ale ještě dále. Chce, aby její pravidla přijímaly i země mimo její jurisdikci. Země v sousedství Evropské unie již pod jejím tlakem přizpůsobily evropským normám své daňové sazby i regulaci podnikání a mnohé své měny svázaly s eurem. Evropská unie tlačí k přijímání svých norem dokonce i země daleko na jihovýchodě kontinentu, které stejně nikdy nepřijme za své členy a které zůstanou jen jejími satelity. Evropská unie chce mít dokonce mezinárodní soudní tribunál, kde by její soudci rozhodovali o zločinech spáchaných v jiné zemi.
Vize prezidentů-snílků se snad nenaplní
Jistě, Evropská unie nezahrnuje celý svět. Globální jurisdikce – jediný monopolní stát, ze kterého již není kam emigrovat – zůstává stále jen fikcí snílků a námětem na politický horor. Dopředu je ale třeba takové vize odmítnout a netleskat intelektuálům, kteří globální jurisdikci prosazují. Je třeba kritizovat politiky usilující o potírání daňové konkurence. Je třeba ptát se na smysl dobrodružství, jež se nazývá euro. Je třeba bránit se jednotným normám regulujícím naše životy podle jednotného bruselského mustru.
Je-li konkurence obecně dobrá, pak je dobrá nejen na trhu mezi výrobky a dodavateli služeb, ale i mezi jednotlivými právními řády.
