Evropská unie přistoupila kvůli euru k cenové regulaci

Běžný občan EU příliš nechápal, proč by měl přijít o svoji národní měnu a zvykat si na celoevropské euro. V masivní kampani proto EU zdůrazňovala, že hlavní výhoda eura bude spočívat v úspoře za poplatky při výměně jedné měny za druhou.

Počet směnárenských výměn však v EU hraje marginální roli. Když se cestuje do ciziny, většinou již obyvatelé EU – podobně jako my – nemění hotovost, ale vybírají peníze z bankomatu nebo přímo platí kartou.

Bezchybné vypořádání těchto mezinárodních transakcí není zadarmo, a proto si za to banky účtují poplatek, vyšší než při stejných transakcích v rámci jednoho státu. Občané tak zjistili, že slibovaná úspora u směnáren se jich zas až tak netýká. Když evropské banky bez ohledu na zavedení eura poplatky za přeshraniční transakce nehodlaly od 1.1.2002 zrušit, mohli se občané EU cítit sliby Evropské komise podvedeni a ptát se „Tak v čem je to euro lepší než stará dobrá marka a starý dobrý frank?“

Evropská unie se ze strachu odhodlala k zoufalému činu. Aby se občané necítili podvedeni, nařídila bankám, že za přeshraniční výběry a platby nesmějí od července účtovat více než za stejné transakce domácí. „Bez našeho návrhu by spotřebitelé platili příliš mnoho za používání jednotné měny v jiném členském státě, což by snížilo přitažlivost eura,“ bezostyšně prohlásil předseda Evropské komise Romano Prodi.

Logickou reakcí evropských bank bude nenápadné zvýšení domácích poplatků, aby na regulaci Evropské unie neprodělaly. Kdo tedy nakonec na euro a regulaci Evropské unie doplatí? Obyčejní občané, kteří málo cestují a budou platit vyšší poplatky za placení doma. Ještě žádná regulace na světě nezměnila ekonomické zákony a nepodaří se to ani regulaci evropské. Regulace je jenom hradbou, která brání prosazování nejefektivnějších řešení a vede k prosazování tržních zákonů postraními, méně efektivními způsoby. Konečným důsledkem každé regulace je poškození občanů.

Celé opatření bylo přitom naprosto nesmyslné a vyvolané čistě špatným svědomím evropských byrokratů z převahy politických motivů nad ekonomickými při prosazování eura. Kdyby Evropská unie tuto regulaci nezavedla, občané by mohli jednoduše využít výhodu společné měny a vozit si s sebou do sousedních zemí EU hotovost vybranou z bankomatu doma a v cizině v obchodech platit hotově. Jednoduše by poměřili riziko převážení hotovosti a ušlý úrok z neuložení peněz na účtu s poplatkem účtovaným za transakce a racionálně by se rozhodli pro výhodnější alternativu. Konkurence hotovosti a bankovních služeb by vedla banky ke snižování nákladů. Evropská unie se však rozhodla konkurenci potlačit – a zavést regulaci.

Tato regulace cen bankovních služeb je malým příkladem principu evropské legislativy. Nařízení schválené v Bruselu na nadnárodní úrovni se vztahuje na všechny země, občany a firmy, aniž by s tím národní parlament měl cokoliv dočinění a mohl s tím cokoliv dělat. To je malý příklad ztráty suverenity. Dnes jde o regulaci cen bankovních služeb, zítra může jít o regulaci cen brambor.

Evropská unie produkuje stále novou regulující legislativu. Není proto pravda, že nyní, když jsme přijali již téměř veškerou regulační legislativu Evropské unie, nemáme vstupem do EU co ztratit. Ještě jsme nepřijali tu legislativu, která teprve vznikne.