Hlavně ať nepodlehne centrální banka

Jeden z nejvýznačnějších ekonomů 20. století Milton Friedman by řekl, že „inflace je vždy a za všech okolností peněžní jev„: Nezačnou-li centrální banky masivně tisknout peníze – ať již pod tlakem vlád či ze své vůle, inflace se bát nemusíme. Vládní výdaj ve jménu řešení hospodářské krize jen přesouvá peníze z jednoho místa na místo jiné. Celkové množství peněz, které obíhají v ekonomice, nemění.

Šrotovné znovu na scéně

Ve chvíli, kdy píšu tento článek, to vypadá, že sněmovnou projde společnými silami ČSSD a ODS jak sociálnědemokratické šrotovné v podobě dotace na nákup nového auta, tak vládní návrh na zavedení progrese u plateb sociálního pojištění, spočívající v zavedení nižších sazeb pro zaměstnance s nižšími příjmy.

Obě tato opatření především zvýší zadlužení. Když stát méně peněz vybere a více utratí – musí vydat více dluhopisů, které prodá bankám či přímo občanům.

Šrotovné sice pomůže automobilovému průmyslu, ale uškodí všem ostatním odvětvím. Když si totiž začneme díky státní pobídce kupovat více aut, zbude nám méně peněz na jiné věci. Budeme kupovat méně nábytku, počítačů, oblečení. Ekonomika jako celek zchudne, protože zničíme tisíce funkčních aut.

Mohli bychom stejně tak pomoci sklářskému průmyslu, kdybychom zavedli „skelné“ – každý, kdo by rozbil deset let staré okno, by mohl dostat dotaci na nákup nového.

Skvělý ekonom 19. století Frederic Bastiat poukázal ve svém eseji „Co je vidět a co není vidět“ na to, že jsou dva druhy ekonomů: jedni, kteří nahlížejí věci povrchně a vidí jen bezprostřední účinky nějakého kroku, a druzí, kteří dokáží předvídat i důsledky, které na první pohled nejsou vidět. Uvádí právě příklad s rozbitým oknem: Kluk rozbije okno a mnozí hned přispěchají s teorií, že koneckonců sklenáři budou mít práci, za utržené peníze si koupí další věci a ekonomika jako celek dostane růstový impuls. Tito takzvaní ekonomové nevidí peníze, které v důsledku nákupu nového okna utraceny nejsou. Kvůli útratě za nové okno si nekoupíme nové boty, obuvník neutrží naše peníze a neutratí je za další věci.

„Jestliže – jak se často děje – dospějete k závěru, že jest dobře rozbíjeti okna, že se tím podporuje oběh peněz, že z toho vyplývá podpora průmyslu vůbec, pak musím zvolati: zadržte, vaše teorie uvízla na tom, co je vidět a nebere v úvahu to, co není vidět,“ abych 160 let starý Bastiatův esej citoval v překladu z roku 1923.

Šrotovné ekonomiku nepovzbudí. Politici, kteří jej prosazují, od Římana po Paroubka, by si měli přečíst Bastiata. Jestli šrotovné projde, pak s ohledem na pád vlády si na otázku Cui bono? můžeme odpovědět: Škoda Auto.

Progresivní pojistné

Podobné je to s vládním plánem na zavedení progrese v sociálním pojištění – nápad vyprodukovaný Národní ekonomickou radou vlády. Z vyšších mezd se má procentuálně odvádět vyšší sociální pojistné než z nižších mezd, a to formou slevy na odvody u nízkopříjmových zaměstnanců.

Vybere-li se pak do státní kasy o 18 miliard méně, vydá vláda více dluhopisů, aby pokryla plánované výdaje. Banky si koupí vládní dluhopis a o to méně peněz půjčí podnikatelům a spotřebitelům. Firmám sice zbude nejprve díky této úspoře více peněz na různé výdaje, ale kvůli omezení bankovních úvěrů zas jiní lidé utratí méně na investice, hypotéky a ledničky.

Závěrem lze konstatovat, že zmiňovaná opatření inflaci nezvýší. Dojde ke zvýšení veřejného dluhu, budeme platit každý rok více na úroky ze státního dluhu, dojde ke zničen několika věcí, které fungují a dojde k umělému přesměrování poptávky lidí od jedněch nákupů k jiným nákupům.

Inflace se zvýší až v momentě, kdy Česká národní banka začne ladit měnovou politiku tak, že začne vládní dluhopisy od bank nakupovat. K tomu věřím nedojde. Centrální banka je naštěstí na vládě nezávislá.

Petr Mach je ekonom a předseda Strany svobodných občanů