Hloupé gesto

Nejprve se zdálo, že premiér hovoří o možnosti odškodnění, pak upřesnil, že nemyslí jakékoliv odškodnění, ale gesto zadostiučinění. Pak upřesnil, že má na mysli gesto verbální. Tedy zřejmě slovní – ústní či písemný – projev pozitivního hodnocení tehdejších postojů etnicky vymezené skupiny československých občanů.

Podle Paroubka „dlužíme určité gesto“ těm sudetským Němcům, kteří byli v roce 1938 proti rozbití Československa, jmenovitě má jít podle premiéra o „sociální demokraty, komunisty a katolické kněží“. Dále bylo specifikováno, že má na mysli lidi, kteří nebyli odsunuti, ale kteří „raději odešli dobrovolně“.

Nic nedlužíme

Premiér tentokrát vskutku šlápnul vedle. Chce se za Českou republiku omluvit – nebo poděkovat – někomu, kdo odešel dobrovolně – a navíc na základě etnického principu? Zajímavé je, že premiér zřejmě zvažuje gesto vůči někdejším československým občanům, na které se nevztahovaly Benešovy dekrety, kteří jako aktivní antifašisté nebyli zbaveni občanství. Jen německá národnost je kvalifikuje pro Paroubkovo gesto. Proč chce projevit vděk jen vůči etnickým Němcům? V čem se tedy tito lidé lišili od dalších lidí, kteří také chtěli zachovat stát a kteří jej po válce opustili nebo v něm – mnozí ke své škodě – zůstali? Liší se jen v tom, že byli Němci. A kdo že jim je cosi dlužen? Zřejmě my neněmci. Je to velký nesmysl – my neněmci těmto ani jiným sudetským Němcům nic nedlužíme.

Nebezpečný krok

Jako navýsost zahraničně-politický krok jde o nebezpečnou iniciativu, která rozvíří zklidněné vody česko-německých vztahů. Pokud by Česká republika sama od sebe učinila „gesto zadostiučinění“ vůči jedné – etnicky vymezené – skupině bývalých sudetských Němců, okamžitě to povzbudí nároky dalších – etnicky vymezených – skupin sudetských Němců. A nejen Němců. Proto Paroubkův nápad okamžitě odmítl slovenský předseda vlády Mikuláš Dzurinda. „Zájmem Slovenska je, abychom se více dívali do budoucnosti než do minulosti, abychom nekoketovali s myšlenkami otevírat uzavřené kapitoly,“ uvedl slovenský premiér.

Když se proti Paroubkovu nápadu ohradil prezident Klaus, předseda vlády, aby prezidenta dehonestoval a jeho kritiku zlehčil, opakovaně do médií prohlásil, že se prezident ocitl v jedné partě se sudetoněmeckým „landsmanšaftem“, který pochopitelně Paroubkův nápad odmítl také. Tím, že Paroubek použil v češtině pejorativní německé označení pro „krajanské sdružení“ odsunutých sudetských Němců, jen proti České republice okamžitě popudil neskonale více Němců, než kolik jich předtím potěšil. Takto zájmům České republiky, která chce být suverénním a rovnocenným sousedem ve střední Evropě, rozhodně neprospěl.

Jaké gesto?

Záhadou stále zůstává, jaké gesto chce premiér Paroubek učinit. Stát má jeden standardní nástroj na činění gest lidem, kteří se nějak zasloužili o stát nebo projevili hrdinské činy. Tímto nástrojem je státní vyznamenání, které ovšem neuděluje premiér, nýbrž které podle článku 63 Ústavy České republiky uděluje nebo propůjčuje prezident, a ten jistě nehodlá udělovat někomu vyznamenání jen proto, že by to byl etnický Němec.

Jaké „verbální gesto“ tedy může učinit předseda vlády? Může do Německa a Rakouska poslat konkrétním Němcům, kteří byli komunisté, sociální demokraté nebo katoličtí kněží a kteří po válce z Československa odešli dobrovolně za lepším životem do Německa a Rakouska, než aby žili v komunismu, pozdravné, omluvné či děkovné dopisy.

Měli by mu to ale jeho kolegové ve vládě a ve straně rozmluvit. Totiž tyto iniciativy nejsou než princip kolektivní viny naruby. Proč má Česká republika, množina deseti milionů občanů, z nichž většina vůbec nebyla v roce 1945 na světě, mít černé svědomí?

Ať se omlouvá jako jednotlivec ten, kdo cítí vinu, ten, kdo má pocit, že někomu ublížil. Nechť pan Paroubek posílá pozdravné a omluvné dopisy do Německa – ale za své a až nebude premiérem České republiky.