Občanské války v Sýrii a Libyi jsou určitě hlavní příčinou současné migrační vlny. Přespříliš štědrá sociální politika vůči migrantům v západních zemích je druhým důvodem. Nesmíme ale zapomínat na to, že migranty žene do Evropy i chybná obchodní a zemědělská politika EU.
Evropská unie je celní unií, jež se brání světovému zboží svým jednotným celním sazebníkem, který má přes deset tisíc položek na téměř tisíci stranách. Kromě toho EU dotuje svoje vlastní zemědělce – každá kráva v EU bere na dotacích dvě eura denně, přičemž v některých afrických zemích nemá takový příjem 90 % populace . EU také každoročně chrlí tisíce stran textu nejrůznějších regulací. Tyto tři věci dohromady znamenají smrtící koktejl pro africké exporty a jsou tak jedním z hlavních důvodů chudoby a nestability v regionu.
Do padesátých let byly evropské země tradičním odbytištěm afrických exportů. Po založení Evropského společenství se ale vše změnilo. Evropská unie sice postupně omezuje cla, ale přibývá méně viditelných rafinovaných překážek obchodu.
Třeba s Egyptem má EU uzavřenou asociační dohodu, která egyptským exportérům zajišťuje bezcelní přístup pro výrobky zpracovatelského průmyslu a snížená cla pro zemědělské a rybářské produkty. V praxi to znamená, že např. pomeranče, datle, fíky, ananasy nebo buráky z Egypta nepodléhají clům.
V případě Tuniska již existuje kvóta na dovoz pomerančů, a to 22 miliónů kg pro rok 2015. Nad tuto kvótu už pomeranče podléhají clu. Stejně tak olivový olej nepodléhá clu do množství 56 tisíc tun ročně. Avšak na datle je clo 7,7 %; na čerstvé fíky 5,6 % a 8 % na sušené; na ananasy 5,8 %.
Obchodní smlouvy, které má EU uzavřené s africkými zeměmi, sice v prvních článcích odstraňují celní bariéry, ale v dalších článcích nové a často nepřekonatelné bariéry vztyčují. EU nutí africké země přebírat evropskou legislativu, která je často drahá pro nás, natož pro africké země. Všelijaké finanční či antidiskriminačních směrnice EU po Africe žádá, jak můžeme vidět třeba v asociační dohodě s Tuniskem (např. čl. 51–53) nebo asociační dohodě s Egyptem (čl. 47–49 a 61).
Nejrůznější studie ukazují, jak náročné je pro africké exportéry splnit všechny předpisy. Afričtí exportéři potřebují stále více razítek a vynakládat stále více peněz na to, aby se na evropský trh dostali. Např. import podzemnice olejné musí překonat osm produktových standardů, aby byl na vnitřní trh EU vpuštěn. Na studie odkazuje článek v časopise Laissez Faire. Znepokojivý je i nárůst počtu těchto překážek. Např. ryby musely v roce 1995 projít přes 18 standardů, aby se dostaly na evropský trh, v roce 2000 to již bylo 27 a v roce 2012 dokonce 49.
Článek na webu OSN zmiňuje, že Uganda by musela utratit sedm miliard korun na vylepšení svých procesů zpracování medu a producenti kávy by museli zdvojnásobit svoje náklady, aby vyhověli standardům EU.
Nejen, že EU komplikuje dovoz zboží z Afriky, ona navíc ničí tamní výrobce exportem dotovaných potravin. Jak píše např. britský Independent: „Evropské země vozí do Afriky
Vyšlo v týdeníku Dotyk – www.dotyk.cz