Jaká má být role státu v důchodovém zabezpečení

Otcovský stát

Stát se má prý o občana postarat. Předpokládá se, že občané jsou nezodpovědní a kdyby neexistovalo povinné placení do důchodového systému, sami by se na stáří nezajistili.

Socialisté ve vládě mají představu, že stát má přerozdělovat a nechtějí opouštět systém, v němž existují vysoké rozdíly v zaplaceném pojištění a malé rozdíly ve vyplácených důchodech. Říkají tomu princip solidarity. Unie svobody to právem považuje za nespravedlivé a říká, že ti, kdo platí vysoké pojistné, mají také dostávat vysoké důchody. Říká tomu princip ekvivalence. Ale ani takovýto státní paternalismus ve skutečnosti vůbec není nezbytný.

Otázku reformy je třeba položit jinak: Má stát platit průměrné důchody ve výši 45 % průměrné mzdy? A musí vybírat tak vysoké sociální pojištění?

Svoboda volby

Podnikatelé mají to štěstí, že na rozdíl od zaměstnanců platí daň nazvanou „sociální pojištění“ jen z 35 % daňového základu. Ačkoliv si mohou dobrovolně platit více, nedělají to. Vědí, že by od státu za své peníze nedostali tolik, kolik získají, když si své peníze utratí sami. Nejsou nezodpovědní. Investují do podnikání, usilují o koupi bytu, spoří v bance nebo si kupují pojištění. To všechno je racionální myšlení na zadní kolečka. Nezajišťují se na stáří, když jim je třicet, tehdy mají výdaje spojené s budováním bydlení a rodiny.

Stát takhle rozumně uvažovat neumí. Nutí platit vysoké pojištění lidi již v mládí, kdy je spořit na stáří nesmysl a přednost mají mít jiné výdaje. Nutí platit vysoké částky i občany, kteří od státu zdaleka tolik „jistot“ nechtějí.

Základní důchod

Pokud uznáme, že by se mohli občané rozhodovat sami, jak se na stáří zabezpečí, lze se na důchodový problém hned dívat jinak. Občané by vůbec nemuseli povinně platit do jakýchsi státem zřízených či posvěcených fondů. Nemuseli by ani platit vysoká procenta do průběžného systému. Touhu většiny po určitém státním paternalismu i princip ekvivalence lze uspokojit konceptem „základního důchodu“.

Když už má stát zajišťovat lidi na stáří, není důvod, aby je zajišťoval v maximální možné míře. Naopak. Má jim peníze v maximální míře nechat, ať s nimi občané naloží podle svého. Této představě odpovídá koncept základního důchodu, jehož logika je následující. Stát zajistí občanům základní důchod. Na něj si lidé budou platit pevné procento z minimální mzdy. Ze mzdy nad tento rámec by se již pojištění na důchod neplatilo. Se zbytkem svých peněz by mohli občané – bez ohledu na to, zda jsou zaměstnanci či podnikatelé – naložit dle své svobodné vůle.

V systému základního důchodu by lidé s nízkými příjmy zřejmě již neměli potřebu zajišťovat se na stáří navíc soukromě a státní důchod by jim zabezpečil stáří na úrovni jejich standardu. Naopak lidé s vyššími příjmy státní důchod neuspokojí a zvolí si nejspíš další způsoby, jak si sami zajistit vyšší důchod nad rámec státního základu.

Reforma

Demografický vývoj je neúprosný a nynější systém se stávajícími parametry je neudržitelný. Je jasné, že se budou muset změnit parametry systému nebo celý systém. Ovšem teprve až si ujasníme, jaká vůbec má být role státu v důchodovém zabezpečení, můžeme uvažovat o tom, jak má probíhat reforma a přechod na systém nový.

Graf: Vývoj počtu ekonomicky aktivních a starých obyvatel

Koncept základního důchodu, kdy se platí daň na důchodové zabezpečení jen ze mzdy do určité výše a stát vyplácí jen základní důchod, by mohl být alternativou pro dnešní drahý a nemorální systém. Znamenalo by to opustit představu, že to musí být stát, kdo nás zabezpečí od kolébky do hrobu. O svých životech bychom si uměli rozhodovat sami.