Karel Havlíček Borovský – liberální ekonom

Daňová teorie

Podobně jako Adam Smith, který jako jeden ze čtyř základních daňový principů uváděl, že daně mají být stanoveny přesně, aby poplatník nebyl „vydán na milost a nemilost výběrčích„[1], Havlíček píše, že „libovolně uložené a spotřebované daně se rovnají komunismu, tj. svévolnému sahání do cizího jmění„[2]. Daně mají být podle Havlíčka řádně stanoveny demokraticky zvoleným parlamentem a následně řádně zúčtovány.

Havlíček zdůrazňoval, že „výběrné“, tedy náklady na výběr daně mají být co nejnižší. Podobně další Smithův princip stanoví, že „každá daň by měla být promyšlena tak, aby obyvatelé co nejméně platili nad to, kolik ona daň skutečně přináší do státní pokladny.“[3] Zapomenutý pojem výběrné je neméně aktuální dnes, povážíme-li, že česká vláda např. na dani dědické vybírá ročně 100 milionů, zatímco náklady na úředníky, kteří se výběrem této daně zaobírají, činí 160 milionů.[4]

Havlíček se zabýval tím, co dnes nazýváme teorií veřejné volby, a hlásil se k zásadě, že „kdo více k útratám státu přispívá, také většího vlivu na vedení státních záležitostí měl, a aby jeho hlas více platil, než hlasy jiných„[5]. Zabýval se současně i teorií daňového dopadu a ukázal, že spotřební daně dopadají na spotřebitele a ne na jejich plátce: „Kontribuce rozvrhne se tak dobře na každý korec obilí, jako na každý sud piva. Kdyby nebylo kontribuce, bylo by obilí zrovna tak lacinější (za jinak stejných okolností) jako by bylo pivo bez akcízu lacinější. Gruntovník tedy z gruntovní daně sám opravdu platí, kolik obilí sám spotřebuje, ostatní ale jenom za jiné odvádí.“[6]

Havlíček učinil také jedinečný výpočet skutečného daňového zatížení jednotlivce. Spočítal, že běžný dělník platí, vezmeme-li v úvahu i spotřební daně, které na něj dopadají, 12% hodnoty čistého příjmu. Kdyby Havlíček prováděl svůj výpočet dnes, zjistil by, že dělník, který přinese domů čistou výplatu 10 tisíc korun, odvede na dani z přidané hodnoty a spotřebních daních v průměru 2 tisíce; aby měl čistý příjem 10 tisíc, musí mít hrubou mzdu 12 570, z níž je mu strženo 1570 korun na sociální a zdravotní pojištění a 1000 korun na daň z příjmu, a zaměstnavatel za něj odvede dalších 4400 korun na sociální a zdravotní pojištění. Stát tak z práce dělníka, který přináší domů 10 tisíc čistého, dostane 8971 korun, tj. 90% čisté mzdy, resp. 55% celkové hodnoty dělníkovy práce. Kdeže jsme od Havlíčkových 12%!

Na základě analýzy dopadu spotřebních daní Havlíček doporučoval, že pokud by mělo být volební právo odvislé od zaplacených daní, je třeba brát v úvahu i daně spotřební.

Peněžní teorie

Havlíček pojednával o podstatě kovových i papírových peněz. Výstižně popsal podstatu peněz jako „dobře dělitelný, všeobecně potřebný a vážený prostředek k vyměňování rozličných věcí.„[7]

Významný byl Havlíčkův postřeh v teorii inflace (pro kterou se tehdy používalo české slovo „drahota“): „Je rozdíl mezi drahotou přirozenou, který plyne z toho, že se jistého zboží vyrobí méně, než ho jest zapotřebí, to je jen dílčí drahota, protože dražší je jen to zboží, kterého se nedostává. … Všeobecná drahota je ale skoro vždy jen vlastně klesání ceny peněz [v důsledku zvyšování oběživa státem].„[8] Dnes se obvykle používá pro stejný jev rozlišení na inflaci nabídkovou a poptávkovou.

Klíčový je Havlíčkův postřeh o dopadu tzv. inflační daně. Pokud stát tiskne peníze, aby takto hradil své výdaje, dopadá břemeno na všechny uživatele peněz. Havlíček uvádí, že pokud je původní peněžní zásoba 100 milionů zvýšena o 50 milionů na 150 milionů, je „každý majitel držitel bankovky ošizen o třetinu hodnoty“. Jedná se tak o první mě známou kvantifikaci dopadu inflační daně. O 74 let později podobně kvantifikuje dopad inflační daně velký ekonom 20. století John Maynard Keynes, který spočítal, že když vláda zvýší množství peněz z 9 o 3 na 12 milionů jednotek papírových peněz: „Na koho tato daň dopadá? Jednoduše na držitele původních 9 milionů papírových peněz, jejichž peníze mají nyní o 25 % nižší cenu než původně. Inflace uvalila daň ve výši 25% na všechny držitele papírových peněz přímo úměrně jejich zůstatkům.„[9] Havlíček tak provedl výpočet tzv. inflační daně 73 let před Keynesem.

Svobodný obchod

Havlíček argumentoval proti clům, privilegiím a dotacím. „Fabriky, které se živí jen ochranním clem a prohibicí, jsou jen hmyz, hlodající na těle země a ssající šťávu z národu. Ať nikdo nemyslí, že snad všechno toto z nená­visti k fabrikám a fabrikantům pravíme, a že snad se počítáme do druhu těch pošetilců, kteří myslí, že fa­briky jsou jen k záhubě světa. Naopak, my pokládáme fabriky za veliký pokrok, za veliký užitek pro svět, ale jen pravé fabriky, a pravé fabriky jsou u nás ty, které v stavu jsou dobrý výrobek svůj nejlaciněji prodávati a žádného ochranního cla nepotřebují.„[10]

Havlíček vyvracel i argumenty o tom, že podpora domácího průmyslu bude vytvářet pracovní místa a že by stát měl usilovat o kladnou obchodní bilanci. K odmítnutí merkantilistického usilování o kladnou obchodní bilanci využil příměru dvou obchodujících jednotlivců: „Nesmyslnost toho, co praví naši fabrikanti, že jest pro národ a zem užitečnější kupovati jejich špatné zboží za drahé peníze, kdežto by se cizozemské lepší a lacinější dostati mohlo, tato nesmyslnost jeví se nej­lépe z následujícího příkladu: Petr ku příkladu jest šikovný a pracovitý kovář a vydělá si denně svým kovářstvím dva zl. stř. On by potřeboval pro sebe zámek, který by mohl u zámečníka za 1 zl. dostati. Petr kovář by si tento zámek sice také sám udělati dovedl, poněvadž ale to není jeho práce, ztratil by tím tři dni. Otázka: Co má tedy učiniti, má si udě­lati zámek sám aneb jej koupit u zámečníka? — Tu přece každé dítě vidí, že Petr kovář tím 5 zl. stř. získá, když zámek od zámečníka koupí, neboť za ty tři dni, které na vypracování zámku sám vynaložit musí, vy­dělal by si svou kovářskou prací 6 zl. stř., kdyby si tedy zámek sám udělal, přijde mu na 6 zl. a když ho tedy za 1 zl. stř. koupí, 5 zl. stř. při tom získá.„[11]

Havlíček se ukázal jako jasný zastánce svobodného obchodu a jako důkaz výhodnosti neregulované ekonomiky ukazoval příklad prosperujících Spojených států: „Odkud pochází tento blahobyt všeobecný, toto zázračné vzrůstání národu severoamerického? – Z ničeho jiného než ze všeobecné svobody, z pravé zákonitosti. Každý tam pracuje pro sebe, nikdo jiný nedělí se s ním o výtěžek jeho přičinění, každý si vyhledává neobmezeně živnosti, k jakým schopnost a chuť v sobě cítí, žádný zákon, žádné úřady jej v tom neobmezují, každá schopnost, každá přičinlivost jest tam vážena a nikdo se za práci nestydí. Odtud přichází štěstí, vzrůstání a blahobyt Severoamerického Soustátí. … Jenom svoboda a dobré státní zřízení příčinou jest blahobytu a neobyčejného vzrůstu Sev. Amerických zemí a jmenovitě ta číst a stránka svobody, která k tomu vede, aby každý pokud možná jen pro sebe pracoval, a celý výnos přičinění svého sám pro sebe zachoval, neživě z toho žádných zahalečů. A k tomu vede především svoboda výroby a svoboda obchodu, když totiž průmysl a obchod buď velmi málo jsou obmezeny zákony aneb docela nejsou.„[12]

Samozřejmě jako všichni zastánci svobodného obchodu dnes jako v minulosti i Havlíček čelil kritice, podle které by náhlé odstranění cel krátkodobě poškodilo domácí průmysl. Ale i této kritice čelil Havlíček, tak, že zůstal pevným liberálem: „Ovšem že pak této svobodě obchodu přizpůso­bena být musí ostatní zřízení země, neboť dáti volný neb skoro volný průchod cizím výrobkům a obmezo­vati při tom všelijak domácí výrob a průmysl … toť jest nesmysl. Proto také vláda čím více cla snižuje, tím více musí osvobozovati domácí průmysl od vše­likých pout a překážek, které mu posud volného vzniku nedávaly.“[13]

Závěr

Karel Havlíček Borovský byl nejen významný vlastenec, politický myslitel, novinář a podnikatel, ale i vynikající ekonom, který svým významem pro národ, politickým přesvědčením a záběrem svých aktivit připomíná takové velikány svého národa, jakým byl americký Benjamin Franklin.

Havlíčkovy ekonomické postřehy z daňové teorie, měnové teorie a teorie mezinárodního obchodu jsou bezezbytku platné i dnes a Havlíček se svojí argumentací rovná velikánům ekonomické vědy, jakými byli Adam Smith, Carl Meger, Frédéric Bastiat či John Maynard Keynes (než se stal keynesiáncem). Češi na Havlíčka mohou být právem hrdi.

Literatura:

Smith Adam: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Liberální institut, Praha 2001

Franklin Benjamin: Scheme for Supplying the Colonies with a Paper Currency. In: Leonard W. Labaree (Ed.): The Papers of Benjamin Franclin. Yale University Press. London 1968.

Havlíček Borovský, Karel: Kdo platí největší daně. In: Bažantová Ilona (Ed.): Karel Havlíček Borovský – liberální politik a ekonom. Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, 2002.

Havlíček Borovský, Karel: Peníze. In: Bažantová Ilona (Ed.): Karel Havlíček Borovský – liberální politik a ekonom. Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, 2002.

Havlíček Borovský, Karel: Svobodný výrob a svobodný obchod. In: Bažantová Ilona (Ed.): Karel Havlíček Borovský – liberální politik a ekonom. Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, 2002.

Keynes John Maynard: A Tract on Monetary Reform. London. Macmillan 1924.

[1] Smith, str. 733

[2] Havlíček, str. 89

[3] Smith, str. 734

[4] Pudil, a kol., str. 38

[5] Havlíček, str. 91

[6] Havlíček, str. 92

[7] Havlíček, str. 80

[8] Havlíček, str. 87

[9] Keynes, str. 43

[10] Havlíček, str. 73

[11] Havlíček, str. 72

[12] Havlíček, str. 74-75

[13] Havlíček, str. 77