Komu patří 12 miliard na švýcarských kontech?

Většina českých občanů by si asi přála, aby ty miliardy patřily České republice. To je pochopitelné. Mohli bychom si pak za ně něco koupit, nebo splatit kus státního dluhu. Problém je, že ty peníze, jakkoliv nám to může být líto, patří nejspíš bývalým majitelům Mostecké uhelné.

Kde se vzalo 12 miliard?

Podle švýcarského žalobce přišla při privatizaci Česká republika o 3,3 miliardy korun, když v roce 1999 česká vláda prodala 4,089,763 akcí (46,29 % všech akcií) po 158 korunách (celkem za 650 milionů) (Usnesení vlády z 28.7.1999), ačkoliv jejich nominální hodnota byla 1000 korun. Údajná ztráta je tedy 842 korun na akcii (rozdíl nominální a prodejní ceny), celkem 3,4 miliardy.

To je tak slabé tvrzení, že mu nemůže podle mého přesvědčení švýcarský soud vyhovět a peníze (všechny) vrátí původním majitelům – těm, kterým vláda v roce 1999 prodala své akcie.

Vláda v roce 1999 držela menšinový díl. Majitel většiny akcií musel ze zákona nabídnout menšinovým akcionářům odkup akcií za průměrnou cenu, za jakou se obchodovaly na burze. To bylo tehdy 128 korun za akcii. ČR se s většinovým vlastníkem (švýcarská společnost Investenergy SA – vlastněná většinou bývalými manažery Mostecké uhelné) dohodla nakonec na ceně o čtvrtinu vyšší – 158 korun. Investenergy SA po deseti letech společnost prodala firmě Czech Coal za 12 miliard.

Tržbu z prodeje akcií pak zablokovaly švýcarské úřady do rozhodnutí soudu o vlastnictví.

Udělala tehdy Zemanova vláda zločin, když prodala akcie za 158 korun? Jsem dalek hájit Zemana a Špidlu (kteří jsou pod rozhodnutím vlády podepsaní) a nesouhlasím s nimi takřka v ničem, ale toto byl jednoduše legitimní prodej a švýcarský prokurátor – ač se to jeví divně – nechápe rozdíl mezi nominální a tržní cenou.

Česká veřejnost i česká vláda se nejspíš nechaly opít mámivým slovem „12 miliard“, a slovem „švýcarská konta“. Toto omámení vede všechny k hlubokému přesvědčení, že ty peníze by mohly být naše, i když fakta svědčí o tom, že naše nejsou.

Bývalí manažeři Mostecké uhelné se na počátku devadesátých let se dali dohromady s dalšími investory a začali nakupovat akcie. Nakupovali je od obcí v podkrušnohoří, které jich vlastnily podstatnou část, i od drobných
akcionářů, kteří je měli z kupónové privatizace. Část peněz si na to půjčili také od Mostecké uhelné (a řádně to vrátili i s úroky). Když se jim podařilo skoupit většinový balík, koupili nakonec zbytek od české vlády. Firmu několik let dál zhodnocovali a nakonec ji prodali za 12 miliard. Než peníze stihli dál investovat nebo utratit, zablokovaly jim je švýcarské úřady.

Co bude dál?

Pokud švýcarský soud rozhodne ve prospěch bývalých majitelů – že 12 miliard legálně získali za prodej legálně nabytých a zhodnocených akcií, budou žádat ušlý zisk ze zablokovaných peněz. Ušlý zisk (2-4 miliardy) pak bude muset zaplatit švýcarský stát, tedy švýcarský daňový poplatník. Ten prokurátorovi asi nepoděkuje.

Když soud nepřiřkne peníze České republice, nebude na ně moci ani uplatnit nárok Diag Human, která tvrdí, že má vůči České republice pohledávky za ušlý zisk z neuskutečněných obchodů s krví z počátku 90. let. Česká republika tuto pohledávku neuznává.

Česká vláda platí drahé právníky, aby uplatnila dodatečný nárok na ty peníze. Znamená to, že chce tato vláda dát za pravdu švýcarskému prokurátorovi? Pak by musela nejprve žalovat u našich soudů Zemana a Špidlu. To ale asi neudělá, protože nemá žádné důkazy o tom, že rozhodnutí vlády z roku 1999 bylo trestným činem.

Jak chce tedy česká vláda uplatnit nárok u švýcarských soudů? Když chce někdo 3,4 miliardy, které leží ve Švýcarsku, nebo dokonce 12 miliard, nemůže soudu říct jen to, že si je přeje. Musel by doložit, že na ně má nárok.

Obávám se, že vláda ví, že žádný nárok prokázat nedokáže. Jen se rozhodla vyhodit peníze za švýcarské právníky, aby před veřejností omámenou číslem „12 milirad“ vypadla jako že to „řeší“. Přece žijeme v době, kdy máme tendenci vidět za vším zločin, zejména ve spojitosti se slovem „miliardy“ a „švýcarská konta“.