Německá recese v kontextu zavedení eura

Veřejnost ve 12 z 15 zemí Evropské unie uvěřila politikům, kteří slibovali, že zavedení eura přispěje k hospodářskému růstu, sníží nezaměstnanost a všem zemím přinese měnovou stabilitu. Takový byl hlavní argument zastánců zavedení jednotné měny. Jak např. uvedl někdejší německý ministr financí Theo Waigel, „Pro Německo … je dnes nesmírně důležité zvýšení hospodářského růstu a vyšší zaměstnanost. Více než čtyři miliony nezaměstnaných Němců … nejsou přeci nějakou anonymní masou. … Proto tolik usilujeme o vytvoření hospodářské a měnové unie, která zaručuje víc hospodářských úspěchů, investic, a tím i lepší obranný mechanismus proti nezaměstnanosti.“ [1] Dnes má Německo čtyři a půl milionu nezaměstnaných a chabý hospodářský růst se proměnil v pokles.

1. Evropa není „optimální měnová oblast“

Stále častěji je německá recese spojována s fenoménem deflace. Ačkoliv průměrná míra inflace v eurozóně činí 2 procenta, v jednotlivých oblastech se významně liší. Rychle rostoucí Irsko má dnes vyšší míru inflace než před zavedením eura a stagnující Německo je na pokraji deflace. Zkrátka, jednotná měnová politika rozdílně dopadá na jednotlivé země eurozóny.

Obr. 1: Inflace v EU

Zdroj dat: Eurostat

Tím, že se Německo vzdalo vlastní měny a přijalo euro, ztratilo měnový kurz jako přirozený vyrovnávací činitel toků peněz mezi domácí ekonomikou a zahraničím a množství peněz v německé ekonomice se stalo neovladatelnou veličinou. Každý pokles exportu nebo odliv kapitálu z Německa v rámci eurozóny vede k poklesu oběživa. Mezitím v Irsku každé zvýšení exportu nebo příliv investic v rámci eurozóny znamená zvýšení množství peněz v ekonomice. Tak jako je každý mořský příliv, který zvedá hladinu na jedné straně moře, doprovázen odlivem a poklesem hladiny na druhé straně moře, stejně tak i příliv peněz z jedné části eurozóny do druhé zvedá cenovou hladinu na jedné straně a současně odliv peněz snižuje cenovou hladinu na druhé straně měnové oblasti.

Když množství peněz roste, mají ceny tendenci pružně se přizpůsobovat směrem nahoru, což je případ irské inflace. Při poklesu peněžní zásoby se ale nižší agregátní poptávka projeví poklesem výroby v důsledku nepružnosti některých cen směrem dolů, což je případ německé recese. Odliv kapitálu tedy přináší nejen pokles míry inflace, ale i pokles reálného HDP a růst nezaměstnanosti.

Tyto rozdílné dopady plynou právě z ekonomické různorodosti evropské měnové unie. Teorie „optimální měnové oblasti“ jasně říká, že stav nadměrné regionální inflace nebo nadměrné nezaměstnanosti je standardním průvodním znakem měnové integrace nesourodých ekonomik. Jak uvedl autor této teorie Robert Mundell, „Pokud v rámci státu nejsou práce a kapitál dostatečně mobilní … lze očekávat v jednotlivých jeho regionech rozdílné míry nezaměstnanosti a inflace.“ [2]

Jak se ukazuje, mobilita pracovních sil je v eurozóně nízká.

Po sjednocení německé marky odešlo z východních zemí Německa do západních zemí přes jeden milion lidí. Nezaměstnanost na východě tak činí „jen“ 20 %. Sjednocené Německo bylo natolik homogenní, že tento obrovský přesun pracovních sil umožnilo.

Když je dnes v recesi celé Německo, tak se žádný milionový přesun pracovních sil za jeho hranice nekoná. Fakt, že se tak neděje, lze připsat jednak řadě přirozených bariér (kulturních a jazykových), a jednak asymetrii politik: Měnová politika je řízena na evropské úrovni, zatímco fiskální je řízena národním státem. Němečtí nezaměstnaní nejsou vzhledem k výši pobíraných sociálních dávek dostatečně motivováni odejít za prací jinam.

Jestliže tedy v rámci eurozóny tato mobilta neexistuje, pak by se dalo říci, že bylo chybou zavést na tomto heterogenním území jednotnou měnu. Optimální rozdělení zeměkoule do měnových oblastí definoval Mundell na extrémním příkladu, který je kriteriem „optimality“: „Kdyby se svět dal rozdělit na regiony, uvnitř kterých existuje mobilita výrobních faktorů zatímco mezi nimi navzájem mobilita neexistuje, pak by měl každý takový region mít svoji vlastní měnu, která by měla být volně pohyblivá vůči ostatním měnám.“ [3] Lze vyslovit hypotézu, že eurozónu lze rozdělit na regiony, které by každý zvlášť lépe plnily podmínky optimální měnové oblasti a že tyto regiony by zhruba odpovídaly národním státům, v nichž před zavedením eura platily národní měny.

Pro politiky bylo zavedení jednotné měny politickým cílem bez ohledu na ekonomické argumenty. Nicméně ekonomové, kteří se na přípravách eura podíleli, si byli teorie optimální měnové oblasti a možných problémů dobře vědomi – oni pouze předpokládali, že Evropa je v zásadě ekonomicky homogenní, resp. že zavedení jednotné měny k homogenitě přispěje. Případně předpokládali, že jiné výhody ze zavedení jednotné měny nad nevýhodami plynoucími z heterogenity území převáží.

2. Fiskální transfery německou krizi prohlubují

Žádná měnová oblast však není optimální. Nedostatečná mobilita výrobních činitelů ale může být kompenzována fiskálními transfery. Když si s recesí v jednom regionu neporadí flexibilní přesuny pracovních sil, mohou být sociální problémy řešeny fiskálními transfery. Jinými slovy, společná měna může fungovat i na území, které nelze označit jako optimální měnová oblast, pokud na tomto území existuje politická vůle k provádění fiskálních transferů. Tato vůle obvykle existuje v národních státech, méně již v nadnárodních uskupeních.

Na rozdíl od národních států s národní měnou však EU nedisponuje hospodářsko politickým nástrojem – fiskální politikou – která může „neoptimalitu“ měnové oblasti kompenzovat. Evropská unie má jednu měnu, ale fiskální vyrovnávací nástroj ji chybí.

Představitelé Evropské komise před zavedením eura uznávali, že jedna měna na různorodém území může tu a tam v některých regionech způsobovat problémy. Předseda Evropské komise Romano Prodi na to v r. 2001 kontroval: „Taková krize jednou přijde – pak vytvoříme nové ekonomické nástroje.“ [4] Myslel tím samozřejmě fiskální nástroje – jakýsi federální fond, skrze nějž by daňoví poplatníci z recesí nepostižených regionů přispívali na rozvojové programy v postižených regionech. Nikdo si ale nepředstavoval, že tou první postiženou oblastí bude právě Německo. Zdá se politicky vyloučené, aby Německu fiskálně pomáhaly ekonomiky s nižší úrovní HDP na hlavu.

Před zavedením společné měny se zkrátka jakoby předpokládalo, že postiženy recesí budou chudé země, nikdo nepředpokládal, že to bude bohaté Německo. I tak se očekávalo, že jednání o transferech nebude jednoduché. Jak uvedl již v r. 1996 na ekonomickém fóru v Alpbachu Václav Klaus, „Dá se předpokládat, že konflikt o rozsahu a trvání transferů z bohatších do chudších zemí a z rychle rostoucích do stagnujících zemí bude permanentní charakteristikou měnové unie.“ [5] Jestliže by mělo být politicky obtížné prosazování transferů od bohatších k chudším členům eurozóny, jak asi obtížné by bylo prosazení transferů od chudších k bohatším členům eurozóny?!

Problém je navíc umocněn tím, že nejenže Německo nemůže očekávat fiskální transfery od ostatních členů eurozóny, ale navíc z Německa naopak fiskální transfery systematicky odplouvají do ostatních částí eurozóny, což krizi dále prohlubuje. Místo aby fiskální transfery šly proti odplouvajícímu soukromému kapitálu, vydávají se na cestu spolu s ním.

1) Odliv peněz v důsledku pokuty. Evropský pakt stability vyžaduje, aby země s deficitem státního rozpočtu vyšším než 3 % HDP platila pokuty do společné pokladny. Pokud by Německo sankce za nedodržení měnových kritérií zaplatilo, mělo by to nejen negativní rozpočtové, ale i měnové důsledky: další odliv peněz ze země by pouze prohloubil deflační krizi. Předseda Evropské komise Romano Prodi v této souvislosti označil Pakt za „stupidní“. Německo deficit překračuje, ale pokutu od EU zatím nedostalo.

2) Odliv peněz v důsledku evropského přerozdělování. I bez placení pokut z Německa odplouvají každoročně do Bruselu peníze na dotace chudších členů Unie, jelikož Německo je dlouhodobě v pozici čistého plátce. Proto nyní, když Německo nemá samostatnou měnu, bude se německá peněžní zásoba smrskávat každý rok tak jako tak. Jak vyplývá z tabulky 1, Německo platí do EU nad rámec toho, co získá, takřka 7 miliard euro ročně, zatímco čistými příjemci těchto peněz jsou Irové, Řekové, Portugalci a Španělé.

Tabulka 1: Čistá platba nebo čistý příjem z rozpočtu EU v r. 2001 (rozdíl mezi tím, co země platí do EU a co získává na dotacích)