Není dobojováno!

Byl a stále jsem přesvědčen, že přijetí Lisabonské smlouvy odporuje Ústavě České republiky. Lze konstatovat, že Ústavní soud svým verdiktem otevřel dveře k pokračování projednávání smlouvy v Parlamentu ČR. Současně ale umožnil podat podnět k přezkoumání souladu dalších částí Lisabonské smlouvy s Ústavou ČR. Každopádně verdikt byl zásadní a lze konstatovat, že také zásadně přepsal samotnou českou ústavu. Bohužel.

Klasický pojem suverenity do staré veteše

Aby mohl Ústavní soud konstatovat, že by Lisabonskou smlouvou nebyla narušena svrchovanost České republiky, musel zavrhnout klasický pojem suverenity a definoval si pojem zcela nově. Svrchovanost tak už nemá znamenat výlučnou pravomoc státu určovat zákony platné na daném území a nezávislost při sjednávání vztahů s jinými státy. Jak uvedl v odůvodnění soudce zpravodaj Vojen Güttler, v dnešní době „globalizace“ je svrchovanost naopak posílena tím, když předáme pravomoci na EU. Ve vší úctě k soudu si myslím, že to je právní hloupost a že se zde Ústavní soud propůjčil k účelovému politickému výkladu základních státoprávních pojmů.

Myslel jsem si, že když česká ústava pro předání pravomocí na EU vyžaduje řádnou mezinárodní smlouvu a třípětinovou většinu v parlamentu nutnou pro souhlas s ní, nelze akceptovat Lisabonskou smlouvu, která umožní Evropské unii přivlastnit si nové pravomoci bez smlouvy – pouhým rozhodnutím shromáždění premiérů. Podle soudu to lze. Stačí prý pojistka, že národní parlament, může proti takovému rozhodnutí podat protest. Pak ale žádám, aby nejprve byla změněna česká ústava tak, aby stačilo, že takový protest podá dvoupětinová menšina senátorů či poslanců. Jen tak bude zajištěna analogie s článkem 10a.

Možnost dalších podání k Ústavnímu soudu

Verdikt Ústavního soudu otvírá možnost podání dalších požadavků na přezkum souladu Lisabonské smlouvy s ústavou. Lisabonská smlouva kupř. obsahuje (na str. C306/67 české verze) ustanovení, podle kterého může Evropská rada (shromáždění hlav států, resp. předsedů vlád) rozšiřovat pravomoci tzv. Evropského veřejného žalobce (což je nový mocný institut, který umožní Lisabonská smlouva zřídit). Lisabonská smlouva umožňuje jednomyslným rozhodnutím Rady kompetence Evropského veřejného žalobce následně rozšířit a národní parlamenty proti tomu nezmůžou vůbec nic. Stíhat naše občany bude moci nejen naše policie a soudy, ale i jakýsi Evropský žalobce. A Evropská unie si bude moci sama rozšiřovat kompetence v oblasti stíhání českých občanů, aniž by k tomu potřebovala souhlas českého parlamentu příslušnou ústavní většinou.

Podstatný je obsah

Posuzování souladu s ústavou je důležité – abychom se vyhnuli do budoucna ústavním krizím – ale podstatnější je posuzování samotného obsahu. Veřejnost měla možnost seznámit se díky jednání Ústavního soudu s několika málo aspekty Lisabonské smlouvy, u kterých bylo podezření na rozpor s českou ústavou. Tato probíraná ustanovení Lisabonské smlouvy jsou ale jen malou částí toho, co Lisabonská smlouva mění oproti smlouvám, které jsme schválili v referendu o vstupu do EU. Existuje mnoho věcí, které nesporně lze v souladu s článek 10a české ústavy přenést na EU, to ale neznamená, že je dobré je přenést.

Chceme zmenšení váhy českého hlasu při jednání o směrnicích? Chceme umožnit většinové hlasování o energetice a daních? Chceme zřídit společnou azylovou politiku a institut Evropského žalobce? Chceme, aby vykladačem Charty základních práv byl nově Evropský soud v Lucemburku? To je jen pár ze zásadních otázek.

Z EU zaznívají hlasy o tom, že Irsku by se nyní měly učinit nějaké ústupky v těchto věcech. A my takové ústupky nechceme? Každopádně by bylo rozumné ještě před zahájením projednávání v parlamentu počkat na to, co bude chtít irská vláda – abychom mohli najednou posuzovat novou Lisabonskou smlouvu obsahující ústupky pro Irsko, které si může vyjednávat díky tomu, že dalo možnost lidem v referendu Lisabonskou smlouvu odmítnout.