O státní sociální politice

ociální politika patří asi mezi nejvíce zastávané zásahy státu a spotřebovává vůbec největší díl vládních výdajů. Efektivnost státní sociální podpory přitom lze ilustrovat následující nadsázkou: Jak zařídit, aby každý občan dostal sociální příspěvek 500 korun? Vyberte od každého v průměru 1000 korun a vybranou částku rozdělte rovným dílem. Ovšem administrativní náklady jsou zanedbatelné ve srovnání se škodami, které sociální politika státu páchá na celých sociálních skupinách, jimž je určena. Možná dobře míněný program se stává život degradující zhoubou tím, že svou systematičností vytváří permanentní závislost rodin a celých generací.

Státní sociální dávky jsou vypláceny a přijímány jako sociální pomoc, popřípadě jako propopulační opatření a v neposlední řadě jako kompenzace jiných opatření státu, která občanům jejich příjmy odčerpávají.

Sociální pomoc

Státní „dobročinnost“ vychází ze statistických průměrů a anonymních kritérií. Nebere proto (a ani brát nemůže) v úvahu odlišnost individuálních nároků na životní standard, které jsou vždy subjektivní. Nižším sociálním skupinám nebo některým kulturně etnickým skupinám státní dávky tím pádem zajišťují postačující životní úroveň a potlačují tak motivaci ke zvýšení příjmu prací. Děti vyrůstající v těchto rodinách pak přejímají a na další generace přenášejí zvrácený žebříček hodnot a celé skupiny občanů jsou vinou státu oprávněně zbytkem společnosti obviňovány z parazitizmu. Stát tak nejen znásilňuje životy lidí, které nutí na sociální programy doplácet, ale naprosto potupně degraduje i životy adresátů dávek na pasivní příjem nezasloužené pomoci a uvrhává je do závislosti, ze které pro ně není úniku. Stát jim vytvořil prostředí, které neumožňuje rozvoj mentality individuální odpovědnosti.

Svobodný kapitalismus dává maximální prostor pro individuální rozvoj i pro rozvoj charitativních organizací, které dokážou ve srovnání se státem neskonale efektivněji distribuovat pomoc potřebným. Stát svojí sociální politikou vytlačuje soukromé zajišťovací aktivity i dobročinné aktivity, které na rozdíl od státem organizované systematické anonymní podpory představují pomoc lidem blízkým nebo lidem, kteří se ocitnou v náhlé nouzi vlivem nenadálých okolností. Nikdo by asi soukromě nechtěl na svůj úkor systematicky zjednodušovat život cizích lidí. A právě z toho logika státní sociální podpory vychází.

Na výzvu věnovat dobrovolně peníze nepořádné rodině ze sousedství nebo anonymní rodině, o které nic nevíme, by asi většina lidí kladně nereagovala. Od toho se odvíjí logika zastánců státem organizované sociální podpory: Lidé by nebyli ochotní dobrovolně přispět na charitu, musíme je k tomu tedy donutit. Občané přitom dobrovolně hlasují, aby jim byly odebrány peníze na pomoc lidem v nouzi, o níž za ně rozhodne stát. Buď tím říkají – Já dát nechci, ať dají bohatší nebo Já dát chci, ale ať dají taky ostatní. V obou případech lidé hlasují pro to, aby na charitu dávali ostatní. Pak to nazývají solidaritou.

Jako jeden z nástrojů této „solidarity“ existují v řadě zemí takzvané dětské přídavky. Obhájce zrušení přídavků bude nejspíš označen za bezcitného (bezbřehého) liberála, který chce nechat umírat chudé děti. Jako důkaz asociálnosti takového postoje bude vykreslena sociální situace chudé rodiny po odebrání přídavků na děti. Odpůrce přídavků na děti tak bude staven do role, že chce nechat tuto rodinu pomřít hlady či nedůstojně živořit nebo dokonce, že tuto jejich sociální situaci přímo způsobí.

Přídavky na děti a jiné sociální dávky jsou jedním z mnoha faktorů, které ovlivňují rozhodování lidí, zda přivést na svět dalšího potomka. Ne snad, že by byly přímým důvodem plození dětí kvůli penězům. Při zvažování, zda přivést na svět další dítě však rozhodně hrají stimulační roli*. Pro lidi z našeho okolí se nejspíš jedná o faktor zanedbatelný, který nemůže zvrátit odhodlání další dítě v určitém okamžiku nemít. Jsou však lidé, u nichž existence dávek převáží ve vědomém či podvědomém rozhodování váhy ve prospěch zplození dalšího potomka. Jsou to lidé s nižšími nároky na vlastní životní standard, u nichž tvoří sociální dávky významnou část příjmů a kteří tak z těchto dávek žijí na úkor ostatních lidí. Existence přídavků na děti tudíž podporuje reprodukci lidí, kteří nejsou schopní nebo ochotní se o sebe postarat sami. Podporuje z našich daní jejich život na úkor našeho života a života našich dětí. Přídavky na děti stimulují porodnost u sociálně slabších vrstev. Existuje-li vztah mezi sociálním postavením rodičů a dětí, pak stát takovýmito dávkami podporuje generování závislosti na dávkách oproti individuální odpovědnosti.

Stát by měl vyslat lidem jiný signál než Množte se a my zajistíme, aby vaše děti měly co jíst. Odpovědný má být rodič: má si klást otázku Dokážu uživit své dítě a zajistit mu důstojný život? Chci vychovávat dítě, i když vím, že bude žít ve větší bídě než ostatní děti? Oprávněně si většina lidí odpoví ANO. Nečiňme si proto právo přenášet vlastní nároky na životní standard na druhé lidi. Tak jako není možné z mnoha historických či kulturních důvodů, aby v průměru stejnou životní úroveň měli lidé v Anglii a lidé v Indii, není ani možné, aby podobnou životní úroveň měli různí lidé v rámci jednoho státu. Různá (a někdy hodně různá) životní úroveň je přirozeností, tak jako jsou u lidí přirozeností různé schopnosti a výchozí podmínky. Neexistuje žádné přirozené právo na život určité kvality, které by mohlo být vůči někomu uplatněno bez nedobrovolného poškození jiného života.

Nikoho asi nenapadne, že by Česká republika měla zavést družbu např. s jedním bangladéšským okresem a místním poskytovat na základě idejí solidarity přídavky na děti. Tušíme, že životní úroveň by to zřejmě neovlivnilo, pouze by došlo ke zvýšení počtu dětí, protože lidé tam mají odlišné preference. Lidé v Bangladéši také nejsou našimi voliči, a tak politici nic podobného neprosazují. Proč ale lidé hlasují pro anonymní podporu občanům své země, když tuto „solidaritu“ nechtějí přenášet za hranice své země?

Vedle charity jsou zde i další „důvody“ pro sociální dávky.

Propopulační politika

Někdy jsou přídavky na děti chápané jako potřebný nástroj tzv. populační politiky. Mnoho intelektuálů považuje úbytek populace (své země) za cosi strašného. Podpora porodnosti je přitom pouze genocida naruby. I kdyby podpora porodnosti byla etnicky či sociálně neutrální (což v důsledku není), byla by neospravedlnitelným zásahem do svobodného rozhodování občanů. Znamená nedobrovolné odebrání příjmů jedněm ve prospěch množení jiných. Rozhodování o počtu dětí má být výhradním právem rodičů a stát by neměl provádět žádnou stimulaci v tomto smyslu. Stát navíc svými zásahy do míry reprodukce občanů vždy pouze narušil přirozenou věkovou strukturu společnosti s dalekosáhlými společenskými a ekonomickými důsledky.

Je jasné, že stát by neměl na druhé straně ani demotivovat lidi od plození dětí, což činí např. paternalistickým systémem důchodového zabezpečení. Velkorysou politikou důchodového zabezpečení stát zničil jeden z motivů odpovědné výchovy dětí coby pojistky proti bezprizornímu stáří.

Kompenzace vysokého zdanění

Sociální dávky jsou zaváděny a podporovány také jako kompenzace jiných státních zásahů. Protože zavedené daně se obtížně odstraňují, brání se jim občané podporou různých „sociálních“ výhod, které v naší euroamerické civilizaci pobírá většinou přes devadesát procent (!) občanů. Využívání sociálních výhod (dávek a daňových úlev) je tak při vysokém zdanění chápáno jako oprávněné. Tato obrana je pochopitelná, je však evidentní, že správnější by bylo zrušit nesmyslné zásahy na obou stranách. Efektivní odbourání protisměrných finančních toků by mohlo pomoci výrazně zredukovat státní přerozdělování.

Stát provádí velice neefektivní sociální politiku, kdy např. v jednom okamžiku bere lidem daň na financování důchodů zvanou „sociální pojištění“ a současně jim poskytuje přídavky a daňové úlevy na děti. Nerespektuje přirozené rozfázování života. Nenechá lidi v pravý čas investovat do výchovy dětí a v pravý čas si šetřit na stáří. Nákladně jim z jedné kapsy bere a do druhé kapsy jim způsobenou újmu kompenzuje. Nedávejme proto lidem přídavky a daňové úlevy na děti, nenuťme je ale ani současně platit sociální pojištění. Jakákoliv reforma sociálního systému by se měla přibližovat laissez-faire principům a vyhnout se novým regulacím.

Závěr

Právě stát je viníkem mnoha negativních sociálních jevů. Co podporuje lidi v tom, aby byli nezaměstnaní? Samozřejmě podpora v nezaměstnanosti. Stát bohužel poskytuje i podporu v lenosti, podporu v tom být svobodnou matkou, podporu v rodění dětí do chudoby atd. Státní přerozdělování chudobu nelikviduje, nýbrž udržuje.

Zatímco socialistická opatření typu minimální mzda brání mnoha lidem získat či nabízet zaměstnání, svoboda volby umožňuje uplatnit se v rámci svých schopností i lidem s podprůměrnými schopnostmi, protože ti svým handicapem získávají větší komparativní výhodu v oblastech, kterým jsou schopni se věnovat. Teorie komparativní výhody vysvětluje, proč svobodný trh vede efektivně k takové dělbě práce, kdy určitou činnost nevykonávají vždy ti, kdo jsou v ní lepší. Např. newyorský taxikář může umět hůře anglicky a hůře znát New York než např. policista nebo manažer, přesto policista ani manažer neprovozují taxi. Taxikář je totiž ve svém oboru relativně zdatnější než v jiných oborech, zatímco manažer je v řízení taxi ve srovnání s řízením firmy daleko méně efektivní. Komparativní výhoda pro provozování taxislužby je u manažera nižší, proto se věnuje jiným činnostem. Analogicky mají v určitých činnostech komparativní výhodu i lidé s určitým zdravotním handicapem.

Státní sociální programy jsou mimořádně darwinovsky „úspěšné“ – samy si vytvářejí stále více klientů. Šíří se takřka podle zákonů biologie a genetiky a postupně nás pohlcují.Dech ztratí až ve chvíli, kdy přivedou kvalitu populace na takovou úroveň, že nebude dostatek těch, kteří budou nuceni tyto programy financovat. Státní sociální programy jsou proto mimořádně společensky destruktivní a pokud se jim včas důsledně nepostavíme, tak jsou schopné zničit naši civilizaci.

Vytváření závislosti určitých skupin lidí na sociálních dávkách, jež způsobuje rozpad rodiny a tradičních vztahů, jež likviduje sebedůvěru a drasticky omezuje individuální odpovědnost, je jedním z největších zločinů sociálního státu dvacátého století. Státní sociální politika vytlačuje dobrovolné občanské aktivity a ničí lidské ctnosti. Je proto potřeba omezovat státní paternalismus a přiklonit se k laissez faire kapitalismu.

* Jazykem ekonomie bych řekl „incentives in implicit marginal analysis“