Dobré odpoledne. Děkuji Vzdělávacímu středisku na podporu demokracie za pozvání na tuto konferenci. Nebudu se zabývat rozlišováním jednotlivých sociálních systémů na kontinentální, skandinávský či jiný podmodel tzv. evropského sociálního modelu. Pro mě je to pojem, který mi splývá s pojmem stát blahobytu či sociální stát. Je to pro mě zjednodušeně řečeno model, kde je vyšší zdanění, sociální dávky jsou štědřejší, zdravotní pojištění všeobecné, veřejná doprava dotována nebo více dotována zejména ve srovnání se Spojenými státy.
Pravice viní evropský sociální model z nízké dynamiky hospodářského růstu a z vysoké nezaměstnanosti v Evropě. Přílišná ochrana zaměstnanců je podle pravice zodpovědná za to, že je nesnadné změnit práci, že pracovní trh je tzv. rigidní a že dynamika a ne rigidita je přece potřebná, aby ekonomika byla dynamická. Na druhé straně levice považuje evropský sociální model téměř za součást evropské identity. Jestli vůbec něco jako evropská identita existuje, tak je často spojována právě s evropským sociálním modelem a jeho obhajobu považuje levice tudíž téměř za neoddělitelnou od svého poslání.
Já si kladu otázku – je tento model, tak jak mu obecně rozumíme, evolučně úspěšný nebo bude přirozeným vývojem převálcován a jako úspěšnější se teprve objeví či vyvine? Nebo Evropa přjme nějaký více individualistický model? Je tedy evropský sociální model v ohrožení? Pakliže ano, tak liberální pravice to vítá jako otevření cesty pro nástup liberalizované ekonomiky blížící se ideálu laissez faire a levice přemýšlí jak tento trend ohrožování evropského sociálního modelu zvrátit, jak se mu bránit, případně jak se mu přizpůsobit.
Já se domnívám, že evropský sociální model v ohrožení je a přiznávám se, že patřím k těm, kteří to vítají, nicméně ve svém příspěvku se pokusím od tohoto svého postoje odpoutat a pokusím se poukázat na faktory a na příčiny ohrožení evropského sociálního modelu. Mým argumentem je, že evropský sociální model čelí konkurenci alternativních sociálních modelů. Evropský sociální model nepochybně porazil sociální model, který panoval v komunistických zemích. Nebudeme diskutovat nakolik se tyto modely lišily. Nicméně občané v komunistických zemích hlasovali pro zavrhnutí komunistického systému a v posledních patnácti letech se zdá, že ať hlasovali jak hlasovali, tak výsledkem je to, čemu se obecně říká evropský sociální model.
Nad tímto komunistickým modelem evropský sociální model nepochybně zvítězil, ale čelí pro změnu konkurenci jiných modelů. Čelí konkurenci ze strany liberálnějších modelů. To znamená, že tato konkurence existuje a existuje jakoby analogicky konkurenci, která panuje na běžném trhu zboží, kde horší zboží nebo méně efektivní služby jsou z trhu vytlačeny lepším zbožím, zbožím, které spotřebitelé chtějí. Má několik podob. Jedna věc je vnější tlak, vnější konkurence vůči evropskému sociálnímu modelu. Tuto mezinárodní konkurenci právních řádů můžeme nejsrozumitelněji vidět právě na tzv. daňové konkurenci a ta se právě nejvíce projevuje na konkurenci daní ze zisku firem. Firmy, které jsou značně mobilní, si mohou dovolit svojí činností, svým vyjednáváním s vládami tlačit na snižování sazeb.
Faktem je, že jak se snižovaly sazby ve významných ekonomikách v posledních dvaceti letech, tak horní sazby daně z příjmu právnických osob klesly za tu dobu zhruba o polovinu. Tyto firmy netlačí pouze na snižování těchto statutárních sazeb, oni si vyjednávají všelijaké investiční pobídky, daňové prázdniny, odpustky, dotace do zainvestování svých provozů atd. Dokonce tlačí i na snižování odvodů z objemu mezd, tj. sociálních odvodů, nejenom z mezd svých zaměstnanců, ale především i z mezd samotných manažerů. Tento konkurenční tlak vidíme dnes a denně a můžeme vidět v podstatě nevídané věci. Můžeme slyšet, že ministr Škromach vlastně hájí tzv. zastropování odvodů pro sociální pojištění nebo-li hájí změnit daň, která je dneska de facto rovnou daní, tedy daní s jednou sazbou, myslím tím sociální pojistné, na degresivní zdanění. To by znamenalo, že čím vyšší příjem, tím nižší procento z příjmu na tuto daň. Já to nekritizuji, já to samozřejmě vítám, ale poukazuji na to, jak firmy, které si mohou vybírat kde umístí svůj provoz, tlačí na politiky téměř bez ohledu na jejich pravolevé zabarvení a co tito politici často potom konají v rozporu s tím co je jejich přesvědčení nebo co měli v programu.
Druhou věcí je, že evropský sociální model je podle mého poznání rozkládán, rozkližován nejenom zvenčí tímto konkurenčním tlakem, ale i zevnitř. Speciálně v České republice můžeme vidět, jak se lidé přiklánějí k tomu pro co se vžil pojem švarcsystém, nebo-li k tomu, že rok od roku – byť v roce 2004 tento trend po daňových změnách byl zvrácen, ale já myslím, že bude pokračovat – přibývá lidí, kteří zanechají svého vztahu jakožto zaměstnance, zanechají svého sociálně, státem ochraňovaného vztahu a vysoce zdaňovaného vztahu a stanou se osobou, která je sama sobě zaměstnavatelem, platí nižší příspěvky na sociální zabezpečení a od státu mohou čekat podstatně nižší dávky ať jsou to přídavky na děti či později důchody ze strany státu. Kdo platí jako živnostník nižší zabezpečení, bude posléze dostávat nižší důchod od státu než ti, kteří platí vyšší sazby. Jak přibývá živnostníků, kteří platí nižší daně, stejným tempem nebo o stejné částky nám ubývá lidí, kteří jsou v pozici zaměstnanců, těch, za které je odváděno ať už z jejich mzdy nebo nad rámec mzdy sociální pojištění ve vyšší míře.
Chtěl bych zmínit další faktor a tím je proces evropské integrace. Zastánci evropského sociálního modelu z řad levice vidí podle mého názoru šanci na jeho záchranu v prosazování sociálních standardů, v boji tzv. sociálnímu dumpingu, proti tzv. daňové konkurenci. Nicméně tento boj v celosvětovém měřítku víceméně prohrávají. Nedaří se jim prosadit standardy v rámci Světové obchodní organizace. Nicméně daří se jim tyto standardy prosazovat v rámci projektu evropské integrace, což znamená, že se jim daří omezit tuto mezinárodní konkurenci ekonomických a sociálních modelů alespoň ze strany středo-východoevropských zemí. Avšak i tady se obávám, že tento tlak na standardizaci již narazil na svou mez a viděli jsme velmi tuhý odpor ze strany zemí střední a východní Evropy ať už byly reprezentovány levicí nebo pravicí na zavedení standardizace přímých daní. Je tady tato mez, která asi těžko bude překročena. Navíc evropská integrace je pro zastánce evropského sociálního modelu dvojsečná zbraň, protože všeobecný zákaz diskriminace vede k tomu, že dochází k individualizaci mnoha systémů. Země raději zavedou školné, než aby čelily tomu, že zdarma na jejich státních univerzitách budou studovat cizí daňoví poplatníci na úkor jejich domácích daňových poplatníků. Státy raději budou omezovat sociální dávky pro nezaměstnané, než aby čelily tomu, že budou sociální dávky platit někomu kdo pouze přimigruje a není dlouhodobě daňovým poplatníkem dané země. Opakuji tedy, že evropská integrace je v rukou zastánců evropského sociálního modelu dvojsečnou zbraní a domnívám se, že se zastánci evropského sociálního modelu nemohou na evropskou integraci spolehnout.
Další faktor, kterých bych zmínil jako formu konkurence ze strany alternativních sociálních a ekonomických systémů, je otázka efektivnosti. Zdá se, že evropský sociální model nebo obecněji evropský ekonomický model vyznačující se větší angažovaností státu právě v sociální oblasti a v ochraně zaměstnanců je prostě méně výkonný. Podíváme-li se jaké je tempo růstu hrubého domácího produktu v zemích bývalé evropská patnáctky, tak toto tempo je dekádu od dekády pomalejší. Růst HDP v oblasti, která aplikuje evropský sociální model, je desetiletí od desetiletí pomalejší. A nejen to. Ve srovnání s jinými ekonomikami za posledních deset let počítáno na průměru let 1995 až 2004 víme, že zatímco průměrný růst v eurozóně byl 2 %, ve Spojených státech něco přes 3 %, v Číně přes 8 %. My se setkáváme s tím, že v Evropské unii se žehrá na to, že firmy přesouvají výrobu do Číny, že z Číny na tento trh proudí celá řada spotřebního zboží – například textil, což ničí zbývající evropské textilky. Nicméně toto naříkání je podle mého názoru marné. Pokud se bude Evropa snažit tomuto bránit, tak možná zjistí, že uchrání pracovní místa, ale jestli bude tato dynamika pokračovat, tak možná že najednou to bude Evropa, odkud se jakožto z levné oblasti bude masově dovážet textil za dvacet pět let do Číny, což rozhodně nebude důvod k radosti.
Jaký z toho pro mě plyne závěr? Evropský sociální model čelí výzvě konkurence jiných systémů a bude se muset chtě-nechtě přizpůsobit. Jsem přesvědčen, že minimálně ve své stávající podobě je tento evropský sociální model neudržitelný a jsem si jist, že nás čeká – ať se to někomu líbí nebo nelíbí – zavádění školného, individualizace důchodových systémů, snižování sociálních dávek a snižování daní. Je to trend, který pozoruji, že začíná a mám důvody a argumenty domnívat se, že se bude pokračovat a pokud pokračovat nebude, bude to pro Evropu svým způsobem smrtící.
Úplně na závěr ovšem věta optimistická: věřím, že se Evropě podaří se přizpůsobit a že na tom nakonec všichni vydělají. Občané sice budou mít menší míru sociální ochrany ze strany státu, ale celkově budou bohatší. Děkuji za pozornost.