Proč zrušit investiční pobídky

Centrální plánování je škodlivé

Kdo má rozhodovat o tom, který investor, kolik peněz a do jaké výroby má investovat?

V čistě tržní ekonomice je na podnikatelích, do čeho své peníze investují. Rozhodují se na základě kritéria zisku, který ze své investice očekávají, a to na trhu, kde mají všichni stejné podmínky.

Ve státem kontrolovaném hospodářství do rozhodování o investicích vstupuje stát. Rozhoduje se pak na základě jiných kritérií než očekávaného zisku. Pomocí dotací a selektivních daňových úlev jsou investice směrovány tam, kde to stát uzná za vhodné, a to na úkor investic, které by byly prováděny na základě kritéria zisku.

Tento model u nás existoval do roku 1989, kdy o umístění investic rozhodoval centrální plánovací úřad. Od roku 1998 stát opět systematicky rozhoduje o investicích skrze státní instituci na plánování investic, agenturu CzechInvest. Podle jakých kritérií rozhoduje o investicích stát? Jak uvádí generální ředitel CzechInvestu, „Výše pobídky se určuje na základě struktury a počtu pracovních míst ve vztahu k nezaměstnanosti v regionu, předpokládané přidané hodnoty, vlivu na obchodní bilanci ČR.“ (Jahn 2002, str. 22).

Je snad každému jasné, že podnikatel, který by místo na zisk hleděl na velikost přidané hodnoty nebo na vliv své investice na obchodní bilanci, by nutně zkrachoval. Zisk, vypovídá o tom, zda investice generuje něco, co spotřebitelé chtějí. Přidaná hodnota ani saldo obchodní bilance o tomto nevypovídá. Nutným důsledkem pobídkové varianty centrálního plánování tedy je, že výsledné investice jsou méně efektivní, než investice, které by jinak dostaly prostor.

Jak ukázal Adam Smith na svém slavném přirovnání s neviditelnou rukou, když investor sleduje vlastní zisk, je to nakonec lepší i pro společnost jako celek: „[Investor, který] sleduje jen svůj vlastní zisk, je jako v mnoha jiných případech, veden jakousi neviditelnou rukou, aby napomáhal k dosažení cíle, o který mu vůbec nejde … Tím, že jde za svým vlastním zájmem, prospěje mnohdy zájmu společnosti účinněji, než když mu chce opravdu prospět. Nikdy ještě, pokud vím, neudělali mnoho dobrého lidé, kteří předstírali, že provozují nějakou činnost pro dobro společnosti.“ (Smith 2001, str. 389) Kam bychom asi došli, kdyby všichni investoři místo na svůj zisk hleděli na to, jak investice ovlivní obchodní bilanci? Když místo neviditelné ruky trhu rozhoduje ruka CzechInvestu, nutným důsledkem je nižší hospodářský růst, než jaký by nastával bez tohoto centrálního plánování.

Filosofie existence CzechInvestu – stejně jako jakékoliv jiné formy centrálního plánování – vychází z předpokladu, že státní úřad vybere investici lépe než trh. Ovšem i kdyby se centrální úřad rozhodl preferovat investice na základě kritéria zisku, místo absurdní „přidané hodnoty“ či „vlivu na obchodní bilanci“, stěží bychom mohli očekávat, že úřad posoudí investici lépe než sami podnikatelé.

Kritik centrálního plánování Friedrich August Hayek, který dostal Nobelovu cenu za přínos v ekonomii informací, dokázal, že znalosti nutné k efektivním investicím jsou na trhu rozptýleny, a centrální úřad – byť složený ze sebegeniálnějších úředníků – nemůže všechny relevantní informace shromáždit ani zpracovat.

Tyto informace dostávají podnikatelé ve formě cenových signálů. V tržní ekonomice, jakmile v nějakém oboru zdraží vstupy nebo když spotřebitelé začnou preferovat jiné efektivnější a levnější výrobky, musí podnikatel, který se nedokáže přizpůsobit, odejít z trhu. Pokud ale má výhodu dotace nebo daňové úlevy, zůstává na trhu, produkuje neefektivní zboží a zabírá na trhu místo, dokud může pobídky čerpat.

Administrativní náklady

Jedním z nákladů, které daňoví poplatníci nesou, jsou náklady administrativní. Existuje minimálně šest vládních institucí, které mají problematiku investičních pobídek v popisu práce. Pobídky uděluje Ministerstvo průmyslu a obchodu, souhlas dává Ministerstvo financí, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo životního prostředí, pobídky dále posuzuje a schvaluje Úřad na ochranu hospodářské soutěže a prostředníkem mezi vládou a potenciálními investory je vládní agentura CzechInvest. (Ekonomické zprávy. Newton, únor 2003, str. 18)>

Jen na platy a provozní náklady poslední ze jmenovaných vládních institucí jsme za posledních deset let zaplatili již jednu miliardu korun. (viz Graf 1)

Každý rok přitom tyto náklady progresivně rostou, stejně jako počet úředníků, které CzechInvest zaměstnává (viz Graf 2). Kdyby tato agentura neexistovala, nejenže by daňoví poplatníci nemuseli platit tyto náklady, ale všichni zaměstnanci agentury – a jsou to nepochybně inteligentní a vzdělaní lidé – by mohli pracovat v soukromém sektoru a být nějak užiteční.

Úleva jedněm znamená přirážku pro druhé

Pobídky ve formě dotací a daňových úlev nejsou hodnotou spadlou z nebe, ale jsou hrazeny ostatními daňovými poplatníky – těmi, kteří nedostávají od státu investiční pobídku. Oni nesou dodatečný náklad pobídek. To, co je pro jedny pobídkou (incentive), je pro druhé odrazením (disincentive).

Desítky miliard daňových úlev a dotací pro vybrané investory (viz Graf 3) platí všichni ostatní, kdo pobídky nedostávají. Investiční pobídky nabízené státem nejsou zdroje navíc, ale zdroje přemístěné. Stát takto přemisťuje zdroje a dusí ty podnikatele, kteří se prosadili i bez investičních pobídek, kteří jsou tedy ceteris paribus nutně efektivnější. Nutným důsledkem centrálního plánování tohoto typu je tedy nižší hospodářský růst.

Poukazování na vytvořená pracovní místa je proto nutně falešnou statistikou CzechInvestu. Investiční pobídka může pouze zvýšit zaměstnanost a růst v jednom místě na úkor jiného místa. Celkově ale pobídky hospodářský růst snižují a potažmo nezaměstnanost zvyšují.

Údaje o vytvořených pracovních místech prezentované vládní agenturou jsou hovoří pouze o tom, kolik pracovních míst pobídky vytvořily a nehovoří o tom, kolik pracovních míst kvůli zatížení ostatních daňových poplatníků zaniklo. Je celkem přirozené, že firma s pobídkou pouze přetahuje pracovní místa od firem, které pobídku nemají. Politická atraktivnost pobídek plyne z toho, že koncentrovaný efekt na jednom místě je více vidět, než rozložený efekt na zbytku území.

Není proto překvapující, že s rostoucím objemem pobízených investic roste nezaměstnanost (viz Graf 4). Každá koruna sebraná daňovým poplatníkům a předaná úředníkem vybraným investorům je koruna, která podporuje méně efektivní výrobu.

Alternativa investičních pobídek

Kromě socialistické teze, že stát vybere investice lépe než trh, existuje další argument pro udělování investičních pobídek. A sice skutečnost, že za standardních podmínek je podnikání velmi tíživé. Byrokratické průtahy s pořizováním investic a daňová zátěž jsou příliš vysoké. Pobídky jsou tedy udělovány z obavy, že by případní investoři vůbec nepřišli. Rozumnou reakcí by tedy bylo zjednodušit podmínky pro všechny.

Místo mnohamiliardových nákladů na selektivní pobídky se jeví jako efektivnější zavést jednu nízkou rovnou sazbu daně pro všechny podnikatele. Jak uvádí Václav Klaus, „Nejúčinnějším prostředkem k tomu se dnes jeví razantní snížení daní z příjmu právnických osob z dnešní úrovně zhruba na polovinu. To by představovalo mocnou investiční a podnikatelskou „pobídku“ pro všechny podnikatele, bez ohledu na to, jestli jsou velcí nebo malí, zahraniční nebo domácí.“ (Klaus, 2002, str. 35)

Než platit stamiliony na úředníky a desítky miliard na úlevy a dotace, bylo by rozumnější zavést patnáctiprocentní rovnou daň, kterou by platili všichni místo toho, aby vybraní platili daň nula procent a ostatní třicet procent.

Bohužel, břemeno investičních pobídek ponesou i příští vlády, protože CzechInvest sjednává výhody investorům na dlouho dopředu. Pro daňové poplatníky i pro hospodářský růst je tedy žádoucí, aby byl systém pobídek zastaven co nejdříve.

Literatura: