Proexportní politika nemá opodstatnění

Petr Mach

Proexportní politika je použití peněz daňových poplatníků s cílem pomoci vybraným firmám s prodejem zboží v zahraničí. Konkrétní podobou bývá exportní dotace, pojištění exportu, zvýhodněné úvěry, intervenování do měnového kurzu. Obvykle je tato politika obhajována jako opatření, které je výhodné nejen pro danou firmu, v jejíž prospěch je opatření prováděno, ale jako opatření, které je obecně dobré pro společnost či pro ekonomiku jako celek.

Nezpochybňuji, že podpora exportu je výhodná pro daného exportéra, ale budu ve svém příspěvku argumentovat, že není obecně výhodná, že je vždy ve prospěch exportérů na úkor daňových poplatníků.

Obhájci teze o všeobecné výhodnosti podpory exportu nezpochybňují fakt, že konkrétní dotace je na úkor daňových poplatníků, ale tvrdí obvykle, že tato újma je jaksi jinudy kompenzována a že i poplatník, který dotaci zaplatil, se nakonec těší nějakému dodatečného přínosu.

Merkantilistické dědictví

Zamysleme se nad tím, co činí export jedinečným jevem v očích těch, kteří obhajují tezi o všeobecné výhodnosti. Proč stát nemá proimportní politiku nebo politiku na podporu prodeje zboží v Plzni? Proč se export považuje za cosi hodnotnějšího: Proč firma, která prodává své zboží na domácím trhu nebo zboží dováží, je jaksi podřadná? V čem že je prodej zboží v Železní Rudě horší než prodej stejného zboží v sousedním Eisensteinu?

Tradiční merkantilistické pojetí proexportní politiky považuje prodej v zahraničí za prodej navíc. Toto pojetí bylo ale dávno vyvráceno klasickou ekonomií. Samotný fakt, že totiž něco od vás koupil cizinec znamená, že vy utržíte cizincovy peníze. To jsou buď zahraniční peníze, za něž vám nezbývá než něco dovézt – a dovoz s vývozem se vyrovná. Také utržené zahraniční peníze můžete vyměnit za koruny. Jakmile ale prodáte vydělané euro a dostanete za něj 28 korun, znamená to, že si někdo za 28 korun vaše euro koupil – a tento nový vlastník eura nakoupí něco v zahraničí – a vývoz s dovozem se vyrovná. Platební bilance je vždy vyrovnaná.

Můžete namítnout, že tzv. obchodní bilance není vždy vyrovnaná. Není – protože export a import zboží zdaleka nepředstavují jediné zdroje poptávky a nabídky na devizovém trhu. Když plzeňský Prazdroj prodá pivo Němci v Německu, je to zaznamenáno jako export v obchodní bilanci, když Němec překročí hranice a koupí si plzeňské pivo v Plzni, není to zaznamenáno jako export v obchodní bilanci. Je v tom ale nějaký rozdíl? Bylo by rozumné obchodní bilanci přestat za peníze daňových poplatníků sledovat, protože je to neužitečné a matoucí číslo. Celková platební bilance je vždy z definice vyrovnaná. Když někdo euro koupí, jiný člověk euro prodá. Vždy, když by rostl zájem o české zboží, bude více lidí nabízet eura a poptávat koruny a koruna bude zhodnocovat vždy přesně do té úrovně, aby byla opět nabídka a poptávka vyrovnaná.

Pokud konkrétní opatření tzv. proexportní politiky pomůže konkrétní firmě exportovat zboží (když např. stát vezme daňovým poplatníkům peníze a dá je skrze Českou exportní banku firmě XY), pak tvrdím, že vyšší export vede ke zhodnocení koruny a toto zhodnocení koruny znamená zhoršení podmínek pro export pro všechny ostatní firmy, které výhodu nedostaly.

Exportní politika je proexportní pro jedny a protiexportní pro druhé.

Údajná tvorba pracovních míst

Jiný falešný argument ve prospěch podpory exportu se týká údajné tvorby pracovních míst. Lze zvýšit objem práce pomocí nástrojů proexportní politiky? V jistém slova smyslu ano (i když stejně tak lze zvýšit objem práce dotováním prodeje na domácí půdě).

Představme si extrémní příklad. Vláda nařídí zredukovat veškeré mzdy v exportních firmách na polovinu a/nebo nařídí dělníkům pracovat dvakrát tak dlouho za stejné peníze. Tím by se snížily náklady firem a firmy by mohly vyrobit více zboží a prodat jej v zahraničí. V republice by bylo více práce.

Je jasné, na čí úkor by takové proexportní opatření bylo – na úkor dělníků, kteří by jako otroci byli nuceni pracovat za nízkou mzdu dlouhé šichty. Exportní firma by měla na jejich úkor vyšší zisk a zahraniční konzumenti nižší ceny.

Ve skutečnosti dnešní proexportní politika dělá přesně to – jen místo nařízené nižší mzdy bere dělníkům část výplaty v podobě daní a daně dává exportním firmám, které si tak snižují náklady. Díky tomu mají exportní firmy vyšší zisk a zahraniční konzumenti nižší ceny.

Oba modely se v principu neliší, jen ten druhý – dnes používaný – se rozloží na více daňových poplatníků, tj. i na zaměstnance firem, které neexportují.

Podpora exportu znamená vyšší zisk pro exportéry a nižší ceny pro cizince na úkor domácích lidí.

Petr Mach je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku. Text přednesl na konferenci „Exportní politika ČR“ pořádané Mladými konzervativci v Plzni 14.3.2007.