Světová banka znamená světové přerozdělování

Banka úředníků

Světová banka není soukromá instituce, která by se snažila zhodnocovat investice vkladatelů a akcionářů. Je to instituce veřejná, která za peníze daňových poplatníků plní politická zadání. Největší slovo v ní mají Spojené státy, které do ní sypou nejvíc peněz. Je to velká byrokratická instituce, a z velké míry tedy také hájí zájmy úředníků, kteří v ní pracují. Pražský kongres nebyl ani tak setkáním finančníků, jako spíš setkáním státních úředníků. Ti však vystupují více jako politici než jako úředníci a volají po dalším posílení své nezávislosti.

Když se před rokem začaly hlasitě šířit levicové protesty proti politice Světové banky, změnila tato instituce rychle svůj image, začala prohlašovat, že jejím snem je svět bez chudoby a začala utrácet spoustu peněz na public relations. Přesvědčuje veřejnost, že bojovat proti chudobě přerozdělováním je nutnost, a že ona je k tomu ta pravá.

Pomoc bližnímu má být vůlí jednotlivce

Levicové odpůrce tak dostala Světová banka do schizofrenní situace. Ti brojí proti Světové bance, ale deklarují stejné cíle. Ve srovnání s nimi působí Světová banka mnohem kompetentněji. V této dichotomii se většina rozumných lidí staví na stranu Světové banky. Nezapomeňme však, že existuje i svobodomyslný přístup: Je věcí každého jednotlivce, zda, jak, kdy a komu bude pomáhat. Nejlepší recept proti chudobě nejsou státní či nadstátní zásahy, ale svoboda a svobodný obchod. V takovém přístupu samozřejmě pro Světovou banku není místo. Takový přístup nejspíš většina čtenářů označí za extrémní a vysloví se spíš pro reformu mezinárodních institucí. Jakoby bylo najednou nezpochybnitelné, že musí existovat globální instituce pro boj s chudobou.

Ti, kdo nám vykreslují chudobu miliard lidí živořících za méně než dva dolary denně, chtějí, abychom se cítili provinile. Abychom cítili morální povinnost pomáhat. Abychom podporovali existenci daní ve prospěch mezinárodních přerozdělovacích institucí. Když se hlásaný altruismus střetává s vlastní neochotou pomáhat dobrovolně ze svého, volají pak lidé po pomáhání prostřednictvím státu. Svoboda je však o něčem jiném: Chce-li někdo pomáhat chudým nebo chce-li někdo v chudých zemích investovat, ať to dělá. Ale za své. Světová banka hospodaří s penězi vybranými od daňových poplatníků, aniž by si to zdaleka všichni poplatníci přáli.

Reforma k horšímu

Levicoví intelektuálové volají po zavedení demokratických mechanismů rozhodování Světové banky a celé Organizace spojených národů. Hlas v rozhodovacích orgánech by podle nich měl více odrážet velikost populace, kterou členové těchto orgánů zastupují. Na první pohled to vypadá hezky – jako vůle lidu místo svévole finančníků. Přejeme si však opravdu něco takového?

Václav Havel v jednom svém projevu k OSN uvedl, že ideální by bylo, kdyby každý obyvatel planety platil na tyto instituce přímé daně. Mají snad voliči v Nigérii nebo třeba v Rusku rozhodovat o mém životě? Mají smět hlasovat o tom, jaké já mám platit daně a jaké oni mají dostávat sociální dávky? Nestačí, že k takovému přerozdělování dochází v rámci národních států?

Cesta ke svobodě a prosperitě

O co by měl tedy usilovat ten, pro koho je jeho vlastní svoboda větší hodnotou, než bohatství druhých? O co by měl usilovat ten, kdo věří, že chudobu dlouhodobě neodstraní státní zásahy, ale svobodné podnikání? Ať vyspělé země přestanou bránit dovozu komodit z chudých zemí. Přestanou tak škodit nejen chudým zemím, ale i sobě. Ať jsou voliči obezřetní při schvalování příspěvků svých států do rozpočtu Světové banky a dalších nadnárodních institucí. Nebude-li mít Světová banka z čeho financovat své diskutabilní úvěrové projekty, nezbude jí, než odepsat nedobytné pohledávky a ukončit svoji existenci.