Teď půjde o Ústavní smlouvu

Premiér Špidla těsně před volbami veřejně přislíbil, že bude na mezivládní konferenci EU v říjnu vystupovat proti takovému návrhu evropské ústavy, který by rozšířil pravomoci evropských orgánů – omezil princip jednomyslné volby, zavedl trvalé předsednictví a zrušil automatické hlasovací právo všech členských zemí v Komisi EU. Současný návrh Ústavy je přesně takový. Postoj České republiky se projeví již tento týden v Soluni, kde se bude jednat o prvních bodech návrhu.

Z toho vyplývá, že pokud bude tento slib premiérem dodržen, Ústavní smlouva nebude v současné podobě na mezivládní konferenci přijata. Možné však je i to, že na česká reprezentace své připomínky neprosadí a ústava bude členským zemím předložena v podobě pro Českou republiku nepřijatelné.

O Ústavní smlouvě bude potom tak jako tak rozhodovat český parlament nebo svěří rozhodnutí lidem v referendu. Kdyby český parlament Ústavní smlouvu schválil, mohli by se občané cítit právem podvedeni. V referendu totiž hlasovali o vstupu do EU na základě Smlouvy o přistoupení, v níž nebylo o Ústavní smlouvě ani slovo.

ODS ovšem deklarovala, že pro ni je rozšíření kompetencí EU na úkor členských států nepřijatelné a že v případném novém referendu by doporučila voličům hlasovat proti. Ani premiér Špidla nesouhlasí s prohloubením většinového hlasování v EU. Lze proto očekávat, že nová Ústavní smlouva o EU by v České republice patrně neprošla. Francie a Německo naopak deklarovaly, že návrh smlouvy akceptují bez výhrad.

Co by se tedy stalo, kdyby Česká republika Ústavu EU nepodpořila? Je možné, aby ústava platila jen pro „tvrdé jádro“? ODS připouští vznik tzv. dvourychlostní Evropy: Kdyby ČR Ústavu EU nepřijala, zůstala by členem EU podle starých pravidel. Nová pravidla dle Ústavní smlouvy by platila jen pro ty státy, které by ji podpořily, zatímco pro ostatní by neplatila. „Bude-li tato smlouva příliš federalistická, nedoporučíme její schválení v referendu a zachováme si své členství v EU ve stávající smluvní podobě,“ píše se v dokumentu ODS.

Otázkou je, zdali je takové dvojí členství vůbec možné. Zda je možné, aby existoval pro jedny členy stálý prezident a pro jiné rotující předseda rady EU. Zda je možné, aby existovaly jedny rozhodovací orgány EU (Parlament, Komise a Rada) a aby tyto orgány rozhodovaly na jedněch principech pro jedny a na jiných principech pro jiné členy. Nedovedu si takový model představit, už proto, že Smlouva o přistoupení definovala hlasovací práva jednotlivých zemí, aniž by se počítalo s tím, že tato hlasovací práva v některých případech budou – a v jiných případech nebudou – uplatňována. Pokud by některé země byly z některých hlasování vyloučeny, hlasovací podíly jednotlivých zemí by se tak reálně změnily.

V důsledku schválení vstupu do EU v referendu však budeme každopádně nuceni stále častěji věnovat pozornost sporům známým z konce česko-slovenské federace jako „pomlčkové války.“ Místo toho, abychom se zabývali vážnými problémy, jako je např. reforma veřejných financí, budou naši politici paralyzováni procedurálními a kompetenčními spory v souvislosti s naším členstvím v EU.

Za největší hrozbu pro Českou republiku považuji situaci, kdyby ČR nakonec – přes současné deklarace politiků – Ústavní smlouvu přeci jen přijala, zatímco Velká Británie by ji nepřijala. Česká suverenita by tak dostala poslední ránu, když by o zásadních věcech rozhodoval de facto tandem Francie a Německa, zatímco Velká Británie by si užívala splendid isolation. To by byl jasný důvod pro snahu o vystoupení z EU.