Veřejný nepořádek sociálního státu

Z hlediska svobodomyslného člověka není řešením vyloučit určité skupiny osob z veřejného prostoru. Řešením je demontovat sociální stát, který svými dávkami, regulací nájmů a vysokým zdaněním ničí celé skupiny lidí, místo aby je chránil. Řešením je osvobodit lidi od pečovatelsko-otrocké náruče státu – a státu dát pravý smysl: chránit právo na život, svobodu a majetek.

Pryč s pobudy? Kam pryč?

Stejně jako Zbyněk Petráček jsem kroutil hlavou nad volebními hesly sociální demokracie na Smíchově či v Mostě, které jako by naznačovaly posun od sociál-demokratismu k nacionálnímu socialismu. „Pryč s narkomany a bezdomovci“, hlásá sociální demokracie na Smíchově. Kam pryč? Do sběrného tábora pro „nepřizpůsobivé“ na okraji Prahy, který hodlají zřídit kandidáti ODS?

U ODS, která se dávno svým ekonomickým programem přimkla k sociál-demokratismu a chybějící skutečnou pravicovost si kompenzuje náhražkovými tématy, mě to ani nepřekvapilo. ODS k tomu dodává: „Sebereme dávky těm, co odmítají pracovat.“ Všimněte si, že ODS nechce snížit daně a zrušit sociální dávky. Chce jen sebrat dávky „těm, kteří odmítají pracovat“. Má snad mít rodičovský příspěvek jen matka, která chce pracovat? Podstatou těchto hesel je, že si tyto strany chtějí pěstovat socialismus jen pro lidi svého kmene a věří, že veškeré problémy odstraní tím, že od státních výhod odstřihnou „nepřizpůsobivé“. Jsem hluboce přesvědčen, že se mýlí.

Příčinou je sociální stát

Politika vylučování „nežádoucích“ lidí z veřejného prostranství představuje povrchní a laciný přístup, který zavání fašismem, tedy totálním popřením svobody. Tento nyní velmi rozšířený přístup odmítá vidět pravou příčinu problémů. Tou příčinou je sociální stát. Romové, narkomani a bezdomovci jsou jen snadným terčem, a koneckonců jeho první obětí.

Je mi líto Romů, které stát decimuje politikou sociálních dávek. Řešením není dávat dávky jen „slušným“. Řešením je nechat peníze v kapsách lidí a zrušit sociální dávky. Ne určovat tomu dáme, tomu ne. Nechtějme povinné pojištění nezaměstnanosti „vylepšovat“ povinností přijmout jakoukoliv práci nebo státním organizováním veřejných prací. Zrušme povinné pojištění nezaměstnanosti.

Nechme soukromé dopravce, aby nabízeli své služby místo, aby se v tomto oboru snažil neobratně podnikat stát (ČD) nebo město (MHD). Jezdili by snad páchnoucí bezdomovci autobusem, kdyby autobusy byly soukromé a vystavené svobodné soutěži o zákazníka? Už jste snad někdy potkali páchnoucího bezdomovce v taxíku, v autobuse do Brna nebo v letadle? Pražská jízdenka nás sice stojí jen 26 korun, ale jednou tolik tam sypeme přes magistrát z našich daní. Povolme konkurenci v městské dopravě, zrušme dotace a snižme daně. Každý dopravce si pak rozmyslí, jestli bude tolerovat pasažéry, kteří nejenže neplatí, ale navíc odrazují další cestující.

Žili by snad lidé dlouhodobě nezaměstnaní v centrech měst, kdybychom neměli regulaci nájmů a státní příspěvky na bydlení? Řešením není vyhnat Romy a zachovat sociální stát pro „slušné“. Řešením je deregulovat nájemné. Respektujme soukromé vlastnictví a nechme každého, aby bydlel na takové adrese, která odpovídá jeho příjmům. Možná, že ti, co nejvíc brojí proti Romům, by pak často bydleli na podobné adrese.

Scházeli by se snad narkomani na Smíchově, kdyby jim stát nedával zdarma drogy? Nefinancujme z našich daní pomoc narkomanům. Zaveďme konkurenci ve zdravotním pojištění místo systému, kdy všichni financují léčbu ostatních.

Veřejný pořádek a problém externalit

Netvrdím, že konkurence v dopravě a zdravotnictví a ukončení regulace nájmů vyřeší všechny problémy. Vyřeší ale velkou část. Když stát přestane dotovat narkomany, regulovat nájmy a nechá poskytování dopravních služeb trhu, problémů ubude.

Nikdy ale nebudeme žít ve světě, kde na veřejném chodníku budeme potkávat jen lidi, které potkávat chceme. Stát máme od toho, aby chránil právo na život a majetek.

Od městské policie očekáváme, že bude dbát na dodržování toho, čemu se obecně říká „veřejný pořádek“. Když si například narkoman aplikuje do žíly drogu na chodníku či potácivou chůzí ohrožuje kolemjdoucí, je to narušení veřejného pořádku. Když večerní opilec huláká a ruší noční klid, je to narušení veřejného pořádku. Policista by takovou situaci měl řešit nejprve domluvou, a když to nepomůže, tak vynucením. Nespoléhejme se na to, že situaci vyřeší tisíc nových kamer. Pořádek na ulici má zajišťovat živý policista.

Nesklouzněme ale k policejnímu státu, kde bude jakákoliv odchylka od normy stíhaná. To, že někdo trochu páchne, není ještě narušením veřejného pořádku. Každý jsme nějaký. Na veřejném prostoru musíme žít s externalitami. Některé externality jsou příjemné (vůně sladu z pivovaru), jiné nepříjemné (zápach zpoceného člověka), oba druhy externalit jsou ale neoddělitelnou součástí veřejného prostoru.

Závěr

Svobodomyslní lidé vyznávají svobodu a toleranci. A rozum. A soukromé vlastnictví. Když se budeme držet těchto osvědčených zásad, bude problémů s veřejným pořádkem o poznání méně. A nebudou vznikat zárodky fašismu.

Petr Mach je ekonom a předseda Strany svobodných občanů