Víme, o čem budeme hlasovat?

 

ZTRÁTA STÁTNÍ SUVERENITY

Pokud po referendu v České republice, po referendech v ostatních kandidátských zemích a po souhlasu stávajících 15 zemí EU vstoupí Přístupová smlouva v platnost, stane se Česká republika 1. května 2004 členem Evropské unie.

Přístupovou smlouvou by ČR převzala povinnosti ze všech smluv, které zakládají EU (Maastrichtská, Amsterdamská atd.). Závazné pro ČR by se staly i smlouvy, které orgány EU uzavřely nebo uzavřou s třetími stranami. Vstupem do EU bychom se dále zavázali akceptovat nejen existující evropskou legislativu, ale i všechnu další legislativu, která vznikne po našem případném vstupu.

Fakt, že po vstupu do EU bychom automaticky přijali zákonodárnou i výkonnou pravomoc evropských institucí a že by v nich Česká republika mohla být v mnoha oblastech přehlasována, svědčí o ztrátě státní suverenity České republiky. Jak uvádí oficiální publikace Evropské komise, „EU se naprosto liší od obvyklých mezinárodních společenství států v tom, že členské státy předaly unii některé své suverénní pravomoci a dali jí pravomoci jednat nezávisle na vůli členských států. Při výkonu těchto pravomocí má EU kapacitu vydávat suverénní právní normy, které mají stejnou závaznost jako zákony jednotlivých států.“ (The ABC of Community Law, Evropská komise. Brusel 2000, str. 7)

Vystoupit z EU nelze, leda další dohodou se všemi členy, s nimiž bychom byli vstupem do EU smluvně vázáni. Vystoupit z EU lze teoreticky i jednostranným porušením Přístupové smlouvy. Z té ale vyplývají tisíce závazků a jejich porušení se nemusí setkat s pochopením ostatních členů. Nadcházející referendum je proto vpravdě osudový krok, kterým Česká republika určí svoji budoucnost na dlouho dopředu.

 

ROZHODOVÁNÍ V EU

Fakt, že vstupem do EU bychom byli vázáni evropským právem, by byl do určité míry kompenzován získáním hlasovacích práv v evropských institucích. Ovšem zatímco dnes si o své legislativě rozhodujeme ze 100 % sami, v Evropském parlamentu bychom disponovali pouze 3,3 % a v Radě 3,7 % mandátů. Okruh věcí, u nichž platí pravidlo jednomyslnosti, se stále v EU zužuje a v budoucnu se může vztahovat jen na změny smluv zakládajících EU.

Jak ukazuje tabulka č. 1, podíly kandidátských států na mandátech Evropského parlamentu i Rady jsou zanedbatelné, snad s výjimkou Polska, které má disponovat 7,4 % křesel v EP a 8,4 % v Radě. Podíly všech dosavadních členů by po rozšíření EU klesly, ovšem rozdílnou měrou: relativně nejvíce by ztratily malé státy (Rakousko, Belgie, Nizozemí apod.), nejméně by ztratily velké státy, zejména Německo.

Při většinovém hlasování v Evropském parlamentu či hlasování v Radě by po případném vstupu ČR do EU bylo důležité, jakou sílu mají nové členské země celkově. Tyto státy s relativně nižší ekonomickou úrovní mohou mít společné zájmy vůči stávajícím členům. Podíl všech nových deseti členů na mandátech EP by činil 162 ze 732 (22,5 %), o něco lepší situace by byla v Radě – 84 z 321 (26,2 %). Staré země by kdykoliv mohly přehlasovat nové členy pohodlnou kvalifikovanou většinou.

 

Tabulka 1: Síla zemí v Evropském parlamentu a Radě

Zdroj: Přístupová smlouva

 

DEMOKRATICKÝ DEFICIT

Již Montesquieu definoval princip dělby moci v demokratických státech jako rovnováhu moci zákonodárné, výkonné a soudní. Zákonodárnou moc představuje demokraticky zvolený parlament, který schvaluje legislativu. Exekutivu představuje vláda, která obvykle čerpá legitimitu od parlamentu. Soudní moc je nezávislá. Všechny tři složky se vzájemně kontrolují a usměrňují. Realita současné EU je bohužel odlišná.

Klíčovým zákonodárným orgánem není Evropský parlament, jak by se mohl laik domnívat, nýbrž Rada. Rada EU přitom není institucí volenou lidem. Její členové jsou zástupci vlád členských států – premiéři, ministři zahraničí či rezortní ministři. Ačkoli Rada není volena obyvatelstvem unie, má zákonodárnou pravomoc – schvaluje nařízení a směrnice, které buď platí okamžitě, nebo jsou členské státy povinny vtělit je do svého právního řádu.

Dalším legislativním orgánem se zvláštní působností je Komise. Skládá se z nevolených úředníků, kteří skládají přísahu věrnosti EU a jsou povinni konat výhradně ve prospěch integrace, nesmějí proto přijímat pokyny od své vlády ani od jiné instituce. Odpovědností vůči Evropskému parlamentu Komise trochu připomíná „vládu“. Ani její mandát nemá souvislost s vůlí občanů. Reálná síla občana ovlivnit rozhodování Evropské komise je mizivá.

Evropský parlament (EP) je jediný demokraticky volený orgán EU. Pravomoci tohoto orgánu jsou zatím slabé, jeho souhlas se vyžaduje u důležitých mezinárodních smluv, rozšíření EU a pro jmenování předsedy a členů Komise. I u něj se však hovoří o demokratickém deficitu, a to kvůli nízké účasti při volbách do EP, která v některých zemích spadla na 15 %.

Kdyby chtěla EU demokratický deficit odstranit tím, že by rozhodovací pravomoci předala demokraticky volenému Evropskému parlamentu, dočkala by se pravděpodobně jen nekončících národních sporů. Evropská unie totiž není tvořena jedním politickým národem, ale mnoha národy s odlišnými zájmy.

Jaký vztah evropských institucí převládne do budoucna, ukáže čas. Německo s Francií prosazují posilování role Evropského parlamentu, neboť v něm je síla velkých zemí podstatně větší než v Radě a Komisi. Současně podporují rozšiřování většinového rozhodování v Radě. Není divu, neboť při stanoveném počtu hlasů by několik velkých států mohlo přehlasovat země malé a prakticky rozhodovat o tom, co se děje v celé unii.

Do budoucna nelze vyloučit, že se z EU stane federální stát. Patří-li k definičním znakům státu společná obrana, společná zahraniční politika, společné základní zákonodárství a společná měna, pak přinejmenším dva poslední znaky již EU splňuje. Pokud by k tomu došlo (a o otázkách zahraniční politiky a obrany by rozhodovala Rada většinou, byť kvalifikovanou), změnila by se Evropská unie možná ne v superstát, ale ve stát určitě.

Zde je důležité připomenout, že nové členské státy včetně ČR si již na rozdíl od starých členů (např. Dánska či Británie) nebudou moci vybrat, zda vstoupit či nevstoupit do EMU. Otázkou je pouze načasování vstupu do eurozóny, které má proběhnout po splnění maastrichtských kriterii. Je-li tedy někdo proti zavedení eura v ČR, měl by hlasovat proti vstupu do EU již nyní.

 

NADŘAZENOST PRÁVA EU

Právo EU dnes tvoří na 80 000 právních dokumentů. Každý den vznikají nové. Ani právní profesionálové členských zemí nejsou s právem EU dostatečně obeznámeni a tak vzniká neprůhledná změť předpisů, kterým nikdo nerozumí. Malá průhlednost zákonodárného procesu na úrovni EU, nedostatečná demokratická kontrola a nesrozumitelnost jeho produktů je ústředním problémem legislativy EU.

Právní základ evropské integrace tvoří tzv. primární a sekundární právo Evropských společenství. Prameny primárního práva jsou především čtyři zakládající smlouvy (o ESUO, EHS, Euroatomu a EU) v platném znění. K nim bývají řazeny i smlouvy mezi EU a třetími státy. Tento systém dohod tedy již dnes tvoří jakousi „Ústavu EU“.

Sekundární právo je tvořeno právními akty přijímanými společnými institucemi EU. Těmito akty jsou nařízení, směrnice, rozhodnutí, stanoviska a doporučení. Nařízení jsou právní akty, které jsou všeobecně a přímo závazné. Pokud jsou v rozporu se zákony některého členského státu, mají přednost. Mají podobu jakýchsi „zákonů“ EU. Každý soudce v kterékoli členské zemi EU by měl znát normy evropského práva, neboť je musí aplikovat přednostně před normami práva svého státu.

Směrnice jsou právní akty, které zavazují členské státy vtělit jejich základní principy do domácího právního řádu. Směrnice dnes regulují prakticky všechno: hospodářskou soutěž, sociální politiku, zemědělství, dopravu, audiovizi, životní prostředí, telekomunikace, veřejné zakázky, finanční služby, ochranu osobních údajů, právo společností, účetnictví, občanské právo, vzájemné uznávání odborné kvalifikace, duševní, průmyslové a obchodní vlastnictví, energetiku, celní unii, nepřímé daně, „ochranu spotřebitelů“ atd.

EU každoročně vydává tisíce směrnic, nařízení a rozhodnutí. Jen za posledních deset let (1993-2002) EU vydala 919 směrnic a 28 817 rozhodnutí a nařízení. Nařízení v oblasti zemědělství jsou odhlasovávány prostou většinou, cla nebo regulace hospodářské soutěže kvalifikovanou většinou a jednomyslnost se požaduje např. u daní. Jak ukazuje graf č. 1 a graf č. 2, každoročně vznikne kolem stovky nových směrnic a přes dva tisíce nových nařízení.

 

Graf 1: Počet směrnic vydaných EU v letech 1993-2002

 

Graf 2: Počet nařízení a rozhodnutí vydaných EU v letech 1993-2002

Zdroj: Úřední věstník EU (Official Journal) a EUR-LEX

 

Proces permanentního přizpůsobování národních legislativ evropskému právu je označován jako harmonizace právních řádů. Ani stávající členské státy ji neprovádějí absolutně, vždy existuje určitá „legislativní mezera“ mezi platnými směrnicemi a implementovanými (viz graf č. 3). Ke konci února se počet neimplementovaných směrnic pohyboval ve členských zemích od 48 v Dánsku po 89 ve Francii. Za „neuzákonění“ směrnic hrozí členským zemím sankce, ty ale v praxi uplatňovány nejsou. Kandidátské státy plní směrnice EU mnohdy lépe než samotní členové. Např. ČR již implementovala 99 % směrnic v oblasti vnitřního trhu, zatímco členové EU v této oblasti dodržují pouze 93 %. Česká republika je zde tedy „evropštější“ než samotná Evropská unie.

 

Graf 3: „Legislativní mezera“ členských zemí: Počet platných a počet implementovaných směrnic (průměr EU)

Zdroj: Evropská komise (Application of Community law in Member States.)

 

Existuje argument, že harmonizaci právního řádu ČR již „z 99 %“ provedla, takže vstup do EU již žádné další náklady v legislativní oblasti nepřináší. To však není úplně přesné. Instituce EU vydávají každý den další desítky právních norem. Nevstoupení do EU by nám umožnilo uchránit se před právními akty, které unie teprve přijme. Dlouhodobě by nevstoupení do EU umožnilo odbourat evropskou legislativu, která České republice nevyhovuje.

Při rozhodování v referendu nelze brát v úvahu jen současný stav, ale i trendy. Pokud by zvítězil federální model EU, pak by se z norem EP, Rady a Komise staly federální zákony, vyhlášky a nařízení. O tom, co je normou EU a co tedy musí členské země vtělit do národního právního řádu, rozhoduje Společenství už dnes. Je naprosto legitimní zvažovat, zda máme vstoupit do společenství, jehož legislativy se již po vstupu nikdy nezbavíme a jen minimálně ji budeme moci změnit.

 

BOX: DOJEDNANÉ VÝJIMKY A PŘECHODNÁ OBDOBÍ

Trvalé výjimky

Přechodná období:

Přechodná omezení ČR:

Pramen: Přístupová smlouva

 

FISKÁLNÍ VAROVÁNÍ

Po uzavření předvstupních jednání loni v Kodani se čeští negociátoři pyšnili tím, že vyjednali naší zemi takové finanční podmínky vstupu do EU, které zajišťují, že minimálně do roku 2006 bude naše země tzv. „čistým příjemcem“ evropského rozpočtu – tj. že do společného rozpočtu EU bude v součtu platit méně peněz než z něj bude dostávat. Tato zavádějící kalkulace však nepočítá s dodatečnými náklady na spolufinancování evropských projektů, s pravděpodobnými dodatečnými přímými platbami zemědělcům z českého rozpočtu, s náklady na kapitálový vstup do Evropské investiční banky, se ztrátou cel a hlavně s nestejnou kvalitou peněz, které by ČR měla odvádět do EU, a které by měla z EU dostávat. Celkový dopad našeho vstupu do EU na české veřejné finance by byl celkově negativní a finanční toky mezi našimi veřejnými rozpočty a rozpočtem EU by přispívaly k růstu schodkovosti veřejných rozpočtů v příštích letech.

Proč tomu tak je? Je nutné si uvědomit, že už v roce 2004 bychom měli do rozpočtu EU zaplatit zhruba 19 miliard korun. Náš příspěvek do rozpočtu EU by byl přímým výdajem státního rozpočtu (do EU se odvádí například veškerý výnos z cel či část nepřímých daní). Avšak peníze, které bychom dostávali zpět z EU (v roce 2004 asi 24 miliard korun), by už z větší části nebyly prostředky, které by šly přímo do státního rozpočtu. Nebylo by tedy možné o nich politicky diskutovat, přerozdělit je v jednotlivých letech podle aktuálních domácích politických preferencí a vést v parlamentu diskusi, zda tyto příjmy z EU věnovat v daném roce spíše na školství či raději na posílení policie. Prostředky z EU jsou z nadpoloviční většiny „penězi s doručenkou“. Jsou to buď peníze určené na přímé platby zemědělcům, nebo na předem definované typy projektů schválených samotnou Evropskou unií a to v několika konkrétních resortech (zemědělství, doprava, místní rozvoj, životní prostředí a průmysl a obchod), které navíc vyžadují spolufinancování z české strany ve výši 25%-50%. Aby Česká republika přislíbené peníze z EU vůbec dostala, musí veřejná správa splnit dva domácí úkoly:

Zatímco tedy česká roční platba do rozpočtu EU ve výši zhruba čtyř ročních rozpočtů ministerstva zahraničí by přímo snížila celkové zdroje státního rozpočtu o 19, respektive 29 miliard korun, příjmy z EU by takto vzniklou rozpočtovou díru přímo nekompenzovaly. Peníze z EU mají totiž směřovat na projekty jdoucí většinou nad rámec dnes běžných výdajů státu, zatímco běžné potřeby našeho státu se vstupem do EU téměř jistě nijak nesníží. Jinými slovy, platba do rozpočtu EU jde na vrub všech rozpočtových kapitol, zatímco příjemcem většiny prostředků z EU bude zejména ministerstvo zemědělství a dalších pět Unií preferovaných resortů.

Pokud ČR do unie vstoupí, musí svůj příspěvek platit bez dalších podmínek. Z Unie má však naše země dostávat prostředky z hlediska volnosti s jejich nakládáním „méně kvalitní“. Jsou to peníze „s doručenkou“ a navíc z definice též peníze „podmíněné“ – tj. bez splnění náležitostí nařízených Unií nemusí Česká republika dostat celý jejich objem dohodnutý v Kodani, ale pouze jejich část a klidně se tak může dostat do situace, kdy se fakticky stane čistým plátcem EU. Problém nestejné kvality peněz mířících do EU a z EU zpět se lépe vyjasní, uvědomíme-li jak velký by byl pro každého z nás rozdíl dát někomu 19 000 korun přímo na ruku bez dalšího omezení, a za ně dostat příslib možnosti utratit 24 000 korun, ovšem za předem vybrané zboží v předem určených prodejnách a to navíc jen za předpokladu, že z uvedených 24 000 korun zaplatíme nejprve 4 000 korun ze svého.

Jednoduchý výpočet negativního fiskálního dopadu vstupu do EU je proveden v tabulce č. 2. Např. v r. 2004 bychom do EU odvedli přímo ze státního rozpočtu 19 miliard korun. Z Unie sice máme dostat zpět až 24 miliard korun, ovšem pouze 9 miliard z nich by šlo přímo do státního rozpočtu jako tzv. rozpočtová kompenzace. Rozpočtová kompenzace je jediná část prostředků EU, které zároveň nemají „doručenku“, nevyžadují spolufinancování a EU nijak nezasahuje do způsobu, jakým budou utraceny. Stát navíc přijde o určitý výnos z cel (v r. 2004 odhadem 3 miliardy) z nadále cly už nezatíženého dovozu z 24 nových členských zemí EU. Takto by v rozpočtu vznikla díra 13 miliard korun.

Další peníze bude muset stát vynaložit na spolufinancování evropských projektů a téměř jistě i na navýšení přímých plateb zemědělců. V roce 2004 odhadem 12 miliard korun. Díra v rozpočtu se tak může vyšplhat v r. 2004 až na 25 miliard korun. Naši vyjednavači, jak známo, dohodli, že ČR může v roce 2004 „dorovnat“ přímé platby zemědělcům až do výše 55% běžných plateb v rámci EU, ovšem pouze z vlastních českých rozpočtových zdrojů. Každá koruna navíc na spolufinancování a každá koruna navíc zemědělcům z našeho rozpočtu negativní dopad vstupu do EU na domácí veřejné rozpočty prohlubuje.

Zbylých 15 miliard korun příjmů z EU, tedy jejich větší část, by byla do značné míry mimo moc domácího přerozdělení a šlo by o výše popsané „méně kvalitní“ peníze (přímé platby zemědělcům, peníze ze strukturálních a kohezních fondů apod.). I kdyby tyto peníze částečně nahradily některé výdaje státu plánované bez ohledu na členství v Unii, což by bylo žádoucí, celková bilance pro státní rozpočet by zůstala stále hluboce záporná, i když méně než naznačuje tabulka. Právě s vědomím problému nestejné kvality rozpočtové kompenzace a ostatních peněz přicházejících z EU, vyjednala polská delegace v Kodani přesun 1 miliardy eur příjmů ze strukturních fondů přímo do rozpočtové kompenzace (ČR vybojovala přesun 100 milionů eur, ostatní země nic). To, že Polsko i ČR musely tento přesun na EU tvrdě vybojovat, je nepřímým důkazem výše popsané rozdílné „kvality peněz“ směřující do EU a z EU.

 

Tabulka 2: Dopady vstupu na český státní rozpočet (mld. Kč)

 

V celé naší kalkulaci jsme navíc pominuli, že Česká republika se podle předvstupní smlouvy zavázala i k dalším platbám, například k uhrazení části základního jmění a rezerv Evropské investiční banky ve výši asi 800 milionů korun ročně až do roku 2009. Dále je velmi pravděpodobné, že by Česká republika ani celkový dohodnutý rámec strukturálních plateb nezískala. Rakousku se v první rok vstupu podařilo získat pouze 37 % „nabízených“ evropských zemědělských fondů a od té doby EU přidělovací pravidla dále zpřísnila.

Podtrženo a sečteno, náš vstup do EU by znamenal pro veřejné rozpočty jen v letech 2004-2006 celkovou díru v rozsahu 68 – 110 miliard korun. Z čistě fiskálního hlediska se tedy vstup do EU jako příliš výhodný nejeví. Zdá se totiž, že sám vstup do EU jen prohloubí těžkosti, které již dnes české veřejné rozpočty mají. Je nutné uvědomit si, že vstupem do EU musejí čeští daňoví poplatníci živit o jeden veřejný rozpočet víc.

Je také dobré vědět, že pozice České republiky by v tomto ohledu byla v rámci celé EU netypická a druhořadá. Z tabulky č. 3 je zřejmé, že zatímco bohaté země na EU doplácejí, chudé Portugalsko, Španělsko a Řecko získávají ročně zejména díky strukturálním dotacím EU stovky euro na osobu na rok. Irsko je v pozici čistého příjemce, ačkoliv jeho HDP na hlavu přesahuje průměr EU. ČR, která je chudší, má vyjednáno maximálně pouhých 26 euro na hlavu. Velká Británie není ve financích EU v záporné pozici díky pravidelné dojednané kompenzaci. Tato „britská sleva“ je částka, která Velké Británii od 90. let zaručuje, aby nebyla v unii čistým plátcem. Na tuto slevu se skládají ostatní členské země. Náš příspěvek na tuto kompenzaci pro Velkou Británii by činil mezi roky 2004-2006 celkem 7 miliard korun.

Česká republika s EU žádnou podobnou kompenzaci jako Velká Británie nedojednala a mohlo by se tak snadno stát, že by Česká republika jako členská země doplácela na celou řadu bohatších zemí EU.

 

Tabulka 3: Čistá platba nebo čistý příjem z rozpočtu EU v r. 2001 (rozdíl mezi tím, co země platí do EU a co získává na dotacích)

Zdroj: Allocation of 2001 EU operating expenditure by Member State, str. 128. European Commission, September 2002

 

DANĚ

Evropská unie přímo stanovuje a vybírá daně na dovoz zboží – cla. Jedná se o jediný přímý výnos rozpočtu Evropské unie (kromě pokut, které EU uděluje firmám v rámci regulace hospodářské soutěže). Další prostředky získává EU od členských států vypočtené jako podíl na vybrané dani z přidané hodnoty a jako dopočet podle hrubého domácího produktu země. Celkový příspěvek členských států do rozpočtu EU činí v současnosti 1,2 % HDP, což je asi 3 % národních státních rozpočtů. V Evropské komisi vznikl návrh na zavedení přímé daně, kterou by platili všichni občané EU, a která by byla přímým zdrojem evropského rozpočtu. O tomto návrhu však nebylo zatím rozhodnuto.

Vstupem do EU by Česká republika přejala celní sazebník Evropské unie. Protože 80 % zahraničního obchodu České republiky je realizováno se státy EU nebo s kandidátskými zeměmi, vztahovalo by se celní zatížení jen na zhruba 20% zahraničního obchodu se zbytkem světa (zejména USA, Asií a Ruskem). Cla, která by naši občané platili v cenách zboží dováženého ze zámoří, by po vstupu do EU putovala přímo do Bruselu. Např. dovoz sportovních kol z Asie EU zatěžuje 51 % clem, dovoz banánů z Jižní Ameriky clem ve výši 22 korun na kilogram. Celkově by občané v cenách zboží odváděli do Bruselu kolem deseti miliard korun ročně.

V oblasti spotřebních daní Evropská unie stanovuje zejména minimální sazby u daní z benzínu a topných olejů, alkoholu, piva, vína a cigaret. Výnos těchto daní jde do národních rozpočtů a EU je reguluje z důvodu zabránění mezinárodní daňové konkurenci uvnitř EU. Přehled minimálních sazeb předepsaných Evropskou unií a platných sazeb v České republice ukazuje tabulka č. 4. Podle nedávného návrhu směrnice Evropské komise by se minimální sazby daní z benzínu a nafty měly dále zvyšovat.

 

Tabulka 4: Sazby vybraných spotřebních daní

extraktu mladiny

Zdroj: MFČR. *Pro přepočet minimálních sazeb EU použit kurs 33,905 Kč/1 €

 

V oblasti sazeb DPH Evropská unie nařizuje, že základní sazba nesmí být menší než 15 procent a zároveň stanovuje, které zboží a služby nemohou být zatíženy sníženou sazbou. V České republice existuje několik položek, které jsou ve snížené sazbě, a které by se vstupem do EU musely být přesunuty do základní vyšší sazby. Jedná se např. o telekomunikační služby, dodávky tepla, stavební práce, výrobu a prodej softwaru a pohostinství. EU rovněž reguluje okruh plátců DPH: EU nám stanovila práh ročního obratu, kdy se firma již musí registrovat jako plátce DPH na 35 000 € (cca 1 mil. Kč) a mnoho drobných podnikatelů by muselo začít vést agendu DPH.

Pro Českou republiku zatím znamenalo přizpůsobování se evropským daním zvyšování daní. Pokud by ČR vstoupila do EU, tento trend by dále pokračoval. V případě nevstoupení do EU by mohl český parlament tyto daně stanovovat libovolně a případně je snížit. V případě vstupu do EU tyto daně nebude již možné nezávisle snižovat. Vzhledem k tomu, že většina zemí EU uplatňuje vyšší než minimální sazby, lze očekávat v EU tlak na další zvyšování minimálních sazeb.

 

SPOLEČNÝ TRH

V r. 1986 tzv. Jednotný evropský akt definoval „Čtyři svobody“: volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu, a to v podmínkách společné relativně jednotné regulace. V realitě staré bariéry (dovozní cla a dovozní kvóty) byly nahrazeny novými regulacemi (výrobní normy a výrobní kvóty).

Mezi mladými lidmi převládá představa, že členství v EU umožním umožní studovat po celé Evropě. Tento argument je stejně rozšířený jako zkreslující. Především: studovat v zemích EU je možné i dnes. Vyřídit si vízum na ambasádě, má-li člověk potvrzení o přijetí od zahraniční univerzity, je otázkou několika dní. Nejdůležitější pro vycestování za studiem není pas, nýbrž financování. O získání stipendia se studenti budou muset ucházet stejně jako dnes. Někteří je dostanou, jiní nedostanou.

Podobně zkreslená je představa o svobodné práci v kterékoli členské zemi v EU. Některé členské země EU si již od počátku vymínily přechodná období na pohyb pracovních sil. I po jejich ukončení nemusí být mobilita pracovníků nijak vysoká. Jazykové a kulturní bariéry neumožní mnoha lidem pracovat v západoevropských zemích, jak by si přáli. Předsudky a kulturní rozdíly budou přetrvávat po řadu dalších desetiletí.

Představa o volném trhu v EU je hodně idealizovaná. Vzhledem k charakteru evropské regulace jakož i vzhledem ke specifickým národním legislativním úpravám i dnes občané a podnikatelé členských zemí stále většinově vnímají myšlenku jednotného trhu za spíše teoretickou nebo jen omezeně funkční. Národní i evropská „ochrana“ spotřebitele či hospodářské soutěže umožňuje omezování volné soutěže na společném trhu, mnohdy ve prospěch velkých firem z bohatších a silnějších členských zemí. Regulace jednotného trhu bývají kompromisním vektorem tlaků zainteresovaných firem a národních či místních tlaků, které stojí nikoliv na preferenci volného trhu a zájmech občanů členských zemí, ale na zájmu nátlakových skupin. Přemíra úprav a předpisů činí tento trh neefektivní a v globální ekonomice se neustále vytrácí konkurenční schopnost firem z EU především kvůli dlouhodobému technologickému i manažerskému zaostávání nejen za USA, ale i za donedávna málo rozvinutými zeměmi např. jihovýchodní Asie.

Vstupem do EU by zanikla prakticky veškerá technická omezení výměny zboží mezi ČR a rozšířenou EU. Výjimku představují přechodná období, během kterých by čeští občané potřebovali pro získání práce ve starých zemích EU povolení úřadů, jako je tomu dosud. Tato asymetrie by mohla vést k zániku řady firem a nárůstu nezaměstnanosti spolu s poklesem příjmů národního rozpočtu. Situace by připomínala integraci bývalé NDR do Spolkové republiky Německo před 12 roky, ovšem bez dodatečných masivních dotací centra.

Pokud by Česká republika vstoupila do EU, musela by v rámci společné obchodní politiky ukončit bilaterální a multilaterální vztahy k ostatním zemím světa (celkem okolo 350 smluv a dohod), které by nahradilo smluvní uspořádání EU a veškeré tyto vztahy by i za ČR plně řídila Komise v Bruselu. Tam by se např. také rozhodovalo o tom, které firmy dostatečně vyhovují možnostem čerpání množstevních kvót v rámci společné obchodní politiky na zboží, které bylo doposud do ČR dováženo bez jakýchkoliv omezení.

K podstatnému zhoršení obchodních vztahů by došlo na straně českého vývozu např. do USA. Vstupem do EU by Česká republika nejen přišla o preferenční zacházení ze strany USA, ale více méně by vstoupila do obchodní války mezi USA a EU (ocel, textil apod.). Podobně by tomu bylo i ve vztahu k Japonsku, Koreji a dalším mimoevropským zemím. U tzv. rozvojových zemí by v podstatě nedošlo ke změně obchodních podmínek, ale pouze k výměně obchodních dohod za jiné s podobným obsahem.

 

MAKROEKONOMICKÝ VÝVOJ EU

Jedním z klíčových argumentů pro vstup do EU je teze, že členství v EU pozitivně ovlivní hospodářský vývoj České republiky.

Otázkou je, zda by vstup do EU napomohl přibližování ekonomické úrovně v ČR průměru EU. Zkušenost mnoha zemí, které k EU přistoupily dříve, tento optimismus nepotvrzuje. Jak ukazuje graf č. 4, Irsko od vstupu do EU v r. 1973 dlouho zůstávalo na 65 % průměru EU. Výrazný růst zaznamenává až více než deset let po vstupu po zavedení daňové reformy a výrazném přílivu zejména amerického kapitálu. V r. 1997 Irsko dokonce překonalo průměr EU. Řecko při vstupu v r. 1981 dosahovalo v HDP na hlavu 53 % průměru EU. Pak řecká ekonomická úroveň klesala až na 43 % EU v r. 1998. Od té doby se pomalu dostává na úroveň 53 %, kterou mělo při vstupu; tato úroveň je ale stále hluboce pod 60 % EU, kde bylo Řecko v r. 1970. Španělsko a Portugalsko, které vstoupily do EU v r. 1986 zaznamenaly po vstupu mírný a trvalý proces konvergence. Tempo jejich přibližování ale daleko zaostává za tempem, kterým srovnávala ekonomickou úroveň s EU Česká republika během posledních 13 let. Rakousko, které dosahovalo v HDP na hlavu v r. 1970 úrovně 90 % EU, se dostalo při vstupu do EU v r. 1995 na úroveň 126 % EU. Od vstupu do EU trvale jeho pozice klesala až na dnešních 110 % EU. HDP ostatních zemí se vyvíjel zhruba stejně jako evropský průměr.

 

Graf 4: Vývoj HDP na hlavu jako % průměru EU

Zdroj dat: The World Economic Outlook, Mezinárodní měnový fond. HDP v USD je vztažen k průměrnému HDP v 15 zemích tvořících dnes EU.

 

Vstup do EU by mohl ovlivnit objem zahraničních investic. Optimisté předpokládají, že rozšíření EU do zemí střední a východní Evropy znamená garanci příznivého institucionálního prostředí, kvůli němuž bude do ČR připlouvat ještě více zahraničních investic než dnes. Pesimisté se naopak obávají, že pro investory je důležitá nejen značka „EU“, ale i hmatatelné faktory jako daňová zátěž, regulace pracovního trhu apod.

Česká republika by vstoupila do mnohem regulovanější Evropské unie, než do jaké vstoupilo Irsko, Řecko, Španělsko či Portugalsko. Tyto země navíc dostávaly po celou dobu členství masivní dotace z Bruselu ve výši 1-5 % HDP ročně oproti částce, kterou do EU platily. Řada dopravních staveb tak byla zaplacena z peněz zejm. německých daňových poplatníků a tyto země mohly mít nižší daně. ČR od EU žádné takové částky dostávat nebude. Pozitivní vliv členství v EU na českou ekonomiku je tak spíše zbožným přáním.

Celková průměrná výkonnost ekonomiky EU je značně slabá ve srovnání nejen s jihovýchodní Asií, ale i se Spojenými státy. Jak ukazuje graf č. 5, zatímco hospodářský růst ve Spojených státech dlouhodobě přesahuje 3 % ročně, růst v EU trvale klesá. Podobně míra nezaměstnanosti je v EU dlouhodobě zhruba dvojnásobná oproti Spojeným státům.

 

Graf 5: Průměrný hospodářský růst v EU a ve Spojených státech

Zdroj dat: The World Economic Outlook, Mezinárodní měnový fond. Růst v EU je reálný růst v 15 zemích tvořících dnes EU

 

ZEMĚDĚLSTVÍ

Ke zvláštním sektorům ekonomiky v EU patří zemědělství. Zemědělství je významné ani ne tak národohospodářsky jako politicky. V roce 1979 představovaly výdaje na evropské zemědělství 75 procent rozpočtu tehdejšího Evropského hospodářského společenství. V současné době je vynakládáno na Společnou zemědělskou politiku z rozpočtu Evropské unie okolo 45 procent, což např. v roce 2001 představovalo 43 miliard eur (1,3 bilionu korun).

Mezi hlavní nástroje Společné zemědělské politiky (CAP) patří přímé platby, kvóty a intervenční ceny. Brusel dnes subvencuje farmáře tak, že garantuje výkup jejich produkce za minimální, tzv. intervenční ceny. To spolu s přímými subvencemi vytváří mohutnou nadprodukci s kopci masa a obilí a potoky mléka a vína. Právní normou pro regulaci zemědělství jsou nejčastěji nařízení. Tabulka č. 5 ukazuje, jak vypadá typická každodenní regulace zemědělského trhu EU.

 

Tabulka 5: Nařízení EU schválená za jediný den 30. dubna 2003

Zdroj: Úřední věstník EU (Official Journal, L109)

 

Z přístupové smlouvy vyplývá, že kandidáti nemohou čekat zkrácení desetiletého přechodného období, po které má nabíhat plná výše přímé zemědělské podpory. Pouhá čtvrtinová podpora zemědělských dotací novým zemím oproti stávajícím členům EU znamená rozdělení Společné zemědělské politiky do dvou částí – jednu pro stávající, druhou pro nové členy. Totéž rozdělení se týká i strukturálních a dalších fondů, což fakticky vytváří v EU členy první a druhé kategorie.

Evropská komise sází na to, že se v mezidobí unie dohodne na podstatné redukci společné zemědělské politiky. Jinými slovy: výše dotací z unie se bude postupně „narovnávat“, mezitím však systém CAP zeštíhlí, možná úplně změní svojí podobu. Vidina tučných dotací, o níž sní dnešní kandidáti, se tak do deseti let nejspíš rozplyne.

Je možné, že vstup do EU bude výhodný pro část zemědělců, kteří mohou získávat – ať už z českých nebo evropských zdrojů – tučnější dotace. Všichni zemědělci se budou muset po vstupu ale vyrovnat se silnou dumpingovou konkurencí. Z hlediska daňových poplatníků a spotřebitelů je společná zemědělská politika příliš nákladná a pro hospodářský vývoj v unii je brzdou.

 

ALTERNATIVA ČLENSTVÍ

13. a 14. června budou občané v referendu odpovídat na otázku, zda souhlasí s tím, aby se Česká republika stala podle Smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie. Alternativy existují dvě: VSTOUPIT DO EU a NEVSTOUPIT DO EU.

Pro mnoho občanů se zdá vstup do EU výhodný. Pro mnoho jiných se zdá členství samo o sobě – nebo na základě podmínek v Přístupové smlouvě – nevýhodné. Přes znalost velké části evropské legislativy a evropských smluv je představa členství stále zahalena velkou mírou nejistoty. Představa alternativy – zachování státní suverenity České republiky a nevstoupení do EU – je mnohem snazší. Je to představa kontinuity současného vývoje.

Evropská unie nikomu nenařizuje vstoupit a lze existovat vedle EU jako nezávislý stát, který má s EU podepsánu řadu vzájemně výhodných dohod. S jistotou lze říci, že i po 1. květnu 2004 budou mimo EU existovat např. Chorvatsko, Island, Švýcarsko či Norsko.

Zvolíme-li i my alternativu nevstoupit, probudíme se 1. května 2004 do dalšího dne nezávislé České republiky, která bude mít s EU nadále platnou dohodu o bezvízovém styku a nadále platnou dohodu o téměř bezcelním obchodu. Mohla by dále využívat celní „doložku nejvyšších výhod“ v obchodu se Spojenými státy a volně uzavírat bez ohledu na EU další dohody o volném obchodu včetně vstupu do Evropského sdružení volného obchodu. Nemuseli bychom přijmout Společnou zemědělskou politiku s desítkami tisíc nařízení. Jako nečlenové bychom nemuseli do EU platit členské příspěvky a nedostávali bychom z EU dotace. Zákony bychom nemuseli schvalovat podle toho, zda odpovídají normám EU, ale podle toho, zda je považujeme za rozumné.

Je třeba přiznat, že Evropská unie může ovlivňovat českou politiku i tehdy, pokud zůstaneme mimo. Otázka je, zda by EU proti České republice v případě nevstoupení použila nějaké sankce, např. obchodní restrikce. Ačkoli existují liberalizační dohody v rámci Světové obchodní organizace, nelze se na ně stoprocentně spolehnout. Existuje rovněž riziko netarifního znesnadňování přístupu na evropský trh, např. na základě rozhodnutí evropského komisaře pro hospodářskou soutěž (česká ocel). Tyto obstrukce by ale českým podnikatelům hrozily i uvnitř Evropské unie.

Existuje obava, že nevstoupení do unie představuje zahraničně-bezpečnostní riziko. Toto přesvědčení je však sporné. Zajistit mír a bezpečnost v Evropě především není úkolem Evropské unie, nýbrž NATO. Ačkoli v alianci lze poslední dobou zaznamenat jisté „rozvolňovací“ tendence, NATO a americká přítomnost v Evropě stále představují lepší bezpečnostní garanci než evropské branné síly.

Citlivý ze zahraničně-politického hlediska pro ČR vždy byl a pravděpodobně zůstane vztah k Německu. Německo je demokratický a civilizovaný stát a je v zájmu všech, aby dobré sousedské vztahy vydržely co nejdéle. Riziko německé hegemonie však realistická česká zahraniční politika nemůže ignorovat. Je proto zcela legitimní otázka, zda vliv Německa na nás bude větší v EU než mimo EU. Na první pohled se zdá, že osamocené postavení ve střední Evropě (zejména v situaci, kdyby Poláci, Slováci a Maďaři do unie vstoupili a my nikoli), nás před německým vlivem neochrání (teorie ostrůvku). Na druhé straně nelze nevidět, že Německo využívá k prosazování vlastních zájmů právě evropské instituce.

Požadavky na zrušení tzv. Benešových dekretů – pravděpodobně nejcitlivější téma – budou od našich západních sousedů zaznívat i nadále. Protože platí zásada nadřazenosti práva EU nad národním právem, nelze vyloučit, že by v případě vstupu ČR do EU Evropský soudní dvůr či jiná instituce jednou některé dekrety zrušila – pro neslučitelnost s evropským právem.

 

ZÁVĚR

Náš článek si v žádném případě nekladl ambici být vyčerpávající analýzou. Ukázal, že za zdánlivými výhodami vstupu do unie se v řadě oblastí skrývají úskalí, možná i nebezpečí. Fiskální toky, společný trh, právní normy či politický vývoj EU ukazují, že vstup do EU nemusí být zdaleka tak výhodný, jak nadšení zastánci vstupu předkládají. Naopak, autoři této práce se diví, jak může většina občanů bez velkého rozmyslu chtít hlasovat pro vstup do EU.

Lidé se zajisté nerozhodují podle čistě ekonomických faktorů, nýbrž zvažují i politická a další kritéria. Zdá se, že občané ve své většině považují vstup do EU za potvrzení České republiky jako součásti Západu a současně považují za významné zahraničně-politické riziko zůstat vně unie. Ke klíčovým politickým kritériím ale patří i otázka státní suverenity, o níž bychom při vstupu do EU přišli. Ta je hodnotou natolik cennou, že nejenže volá po mezivládním, spíše než federálním modelu EU, ale mnoho občanů vybízí hlasovat proti vstupu do unie.

 

Petr Mach je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku a autorem knihy Úskalí evropské integrace.

Marek Loužek je analytikem Centra pro ekonomiku a politiku. Je autorem knihy Zapomenutá transformace.

Mojmír Hampl je makroekonomickým analytikem České spořitelny, a.s. V r. 1999 získal titul Mladý ekonom roku udělovaný Českou společností ekonomickou.

Petr Adrian je vysokoškolským učitelem a spoluautorem „Manifestu českého eurorealismu.“