Výročí listopadu 89 jako připomínka naděje na změnu poměrů

Vzpomínám na listopad 89 a raduji se ze svobody. Nemám ale radost z nastupujícího korporativizmu a novodobého diktátu z Bruselu, který nahradil diktát moskevský. Výročí 17. listopadu nám ale připomíná naději a změnu.

Patřím do generace, která si 17. listopad 1989 živě pamatuje. Byl jsem v prvním ročníku gymnázia Na Zatlance a hned následující pracovní den jsme zahájili stávku. Celý listopad jsem velmi silně prožíval se spolužáky a kamarády i se svou rodinou a nakonec jsme se radovali ze svržení socialismu a vlády jedné strany.

Musím říct, že mám v úctě všechny, kteří se socialistickým mocipánům postavili, bez ohledu na to, že později projevili názory a postoje, které mi už blízké nejsou. Odpor vůči totalitě se cení!

Stručně zmíním, z čeho se stále raduji, a z čeho naopak dnes radost nemám.

Raduju se dosud z toho, že máme demokracii, svobodu projevu, svobodu volby i právo zakládat politické strany. Můžeme podnikat a hledat si práci podle svého gusta. Většině lidí vzrostla životní úroveň, můžeme cestovat.

S dnešními poměry ale nejsou spokojeni lidé ani na pravici ani na levici. Jedni říkají, že máme příliš socialismu a druzí, že příliš kapitalismu. V čem je tedy problém?

Socialismus jsme zavrhli, ale kapitalismus jsme nevytvořili. To, co dnes máme, je korporativismus. Tedy stav, kdy daně jak živnostníků, tak zaměstnanců jsou vybírány do státního rozpočtu a v hojné míře předávány velkým korporacím napojeným na vládu. Korporace sají státní peníze v podobě dotací, pobídek, daňových prázdnin či vykoupení dluhů. Takovou možnost živnostník nebo dělník nikdy nedostane. Zákony jsou tvořeny na míru velkým firmám a na úkor drobných živnostníků a zaměstnanců.

Diktát z Moskvy byl nahrazen diktátem z Bruselu a zvrácené severozápadní chápání lidských práv v podobě migračních kvót, pozitivní diskriminace či odebírání dětí rodinám do náruče „moudrých“ úředníků ničí naši vlastní kulturu a tradice.

Výročí 17. listopadu nám ale připomíná naději, že stávající stav není naším nevyhnutelným osudem.

V posledních letech se lidé začínají probouzet a hledat východisko. Východiskem ale není ani nenávist, ani slepá víra v manažera-mesiáše, ale vize spravedlivé společnosti a svobody pro všechny usilovat o vlastní štěstí. A za tuto vizi bojujme!