Zbavme EU nepotřebných institucí

Politici, kteří se domnívají, že EU beztak potřebuje nějakou novou smlouvu, mohou přijít s novým dokumentem. Faktem ale je, že i po rozšíření může EU existovat se stávajícími smlouvami. Unie funguje o 25 členech od května 2004 bez evropské ústavy. Koneckonců, právě jako nezbytná smlouva pro rozšíření byla tlačena před lety smlouva z Nice.

Ti, kdo se domnívají, že EU stejně potřebuje ústavu místo stávajících smluv, by si měli uvědomit, že chtějí-li předejít dalším ponižujícím ne, měli by navrhnout smlouvu fundamentálně odlišnou od odmítnuté ústavy.

Jak by taková nová smlouva měla vypadat?

Za prvé, sociální inženýři, kteří stvořili vysněnou evropskou ústavu, by se měli poučit, že smlouva je něco, co musí být výhodné pro všechny strany, tj. pro všech 25 členských zemí, pro velké i malé, pro tržně orientované i pro ty socialističtější. Hlavně ale musí být přijatelná pro většinu voličů v každé členské zemi a ne jen pro politické elity, které jsou právě u moci a které mohou být vyměněny v dalších volbách.

Uvědomíme-li si tyto základní předpoklady, pak bychom se měli zamyslet nad tím, proč Francouzi a Nizozemci euroústavu odmítli. Mnozí politici oddaní myšlence stále těsnější evropské integrace tvrdí, že voliči nehlasovali ani tak o ústavě samé jako o jiných domácích či zahraničních otázkách. Např. francouzští a holandští voliči mohli projevit obavy z možného členství Turecka v EU navzdory skutečnosti, že vstup Turecka by podléhal souhlasu všech členských zemí, a to s euroústavou i bez ní. Je ovšem velký rozdíl mít Turecko v EU na základě hlasovacích pravidel dle smlouvy Nice nebo na základě hlasování podle velikosti populace dle euroústavy. Každý Holanďan, který má obavu ze členství Turecka v EU, hlasoval tedy velmi racionálně proti evropské ústavě, pokud se chtěl vyvarovat nebezpečí, že by musel podléhat směrnicím a nařízením určovaným Radou, kde by turecký ministr měl pětkrát větší hlas než holandský ministr. On by to nebyl zas až takový problém, kdyby Rada ministrů neměla tak velké pravomoci. Proč by ale mělo být Turkům např. umožněno spolurozhodovat řekněme o tom, jaký typ záchodů se smí vyrábět a instalovat v Evropě od Istanbulu po Amsterdam?

Někdy se tvrdí, že Francouzi odmítli euroústavu z úplně jiných důvodů, než jaké citují zastánci volného trhu v jiných zemích. Podle Francouzů je ústava ultraliberální, zatímco pro ekonomické liberály je příliš socialistická. Ten rozpor je ale jen zdánlivý! V principu oba tábory odmítají evropskou ústavu ze stejného důvodu. Ani socialista ve Francii ani liberál v Čechách si nepřeje, aby jiné národy měli pravomoc rozhodovat o hospodářské politice uplatňované na jeho domácím území. Nač nutit Francouze privatizovat národní plynárenství? Proč nedovolit Čechům pracovat tolik hodin týdně, kolik chtějí?

Jestli EU opravdu potřebuje novou smlouvu, pak to musí být smlouva, která je lepší než ty stávající. Musí to být smlouva, která zachová z EU to dobré, a která zruší to špatné.

Se kterými evropskými institucemi nemají problém ani Francouzi, ani Irové, Češi a ostatní evropské národy? Připravme tedy smlouvu, která zakotví jen ty instituce a politiky EU, ze kterých mají prospěch všichni, jako jsou volný pohyb osob, zboží a kapitálu, jednomyslné rozhodování, nebo celní unie. Na druhé straně, zbavme EU institucí, ze kterých mají prospěch jen někteří, na úkor ostatních, jako je většinové hlasování o pracovní legislativě nebo přerozdělování peněz mezi členskými zeměmi. Zachovejme konkurenci mezi politikami jednotlivých národních států, která bývala po staletí hybnou silou pokroku a prosperity v Evropě. Nedávejme bruselským úředníkům pravomoc určovat směry hospodářské politiky členských zemí, jak to navrhovala odmítnutá ústava.

Měli bychom zrušit penězovod mezi členskými zeměmi. Provoz evropských institucí by se dal snadno zaplatit z cel a národní příspěvky by se mohly odbourat, stejně jako neefektivní evropské zemědělské a regionální dotace. Pak by byl konec půtkám o to, jestli se má do EU přispívat 1,06 nebo 1,07 procenta HDP, nebo jestli má mít nějaká země výjimku či ne. Země, která si bude chtít opravit silnici, to bude moci udělat ze svých zdrojů, a nebude muset nejprve posílat do Bruselu příspěvek, aby pak musela psát projekty a žádosti, aby dostala své peníze zpět. Ani chudší země EU nepotřebují dotace, aby dohnaly ty bohatší. Co potřebují, je volný obchod. Ani Francie by neměla lpět na zemědělských dotacích. I Francouzi by na tom byli lépe, kdyby do EU žádné peníze neposílali a žádné dotace nedostávali, stejně jako většina ostatních zemí. Potom dovolme Francouzům dotovat své zemědělce za hezky posekané louky, pokud to budou francouzští daňoví poplatníci ochotní platit.

Jakmile zrušíme neefektivní systém přerozdělování peněz, budeme moci zrušit i celou řadu evropských institucí, včetně Evropského parlamentu, který byl stvořen na základě předpokladu, že se EU jednou stane z unie států unií občanů. Ruku na srdce – o čem bychom ale chtěli, aby se rozhodovalo většinou evropských občanů, místo většinami v našich národních parlamentech nebo konsensem států? Chceme jako občané svého státu, abychom mohli být na evropské úrovni přehlasováni řekněme ve věci pravidel vyplácení evropských fondů? Nebo ve věci daňových sazeb? V pracovním právu? Ve otázkách imigrace či ve vojenských otázkách? Nebo o tom, jak velký smí být deficit našeho rozpočtu?

Většina z nás se nepovažuje za evropské občany, kteří berou za své, že by o nich mohla rozhodovat většina ostatních Evropanů nebo jejich zástupců v Evropském parlamentu, a nehledí přitom na národní příslušnost vítězů a přehlasovaných. Evropský parlament jednoduše nemá mandát za nás rozhodovat, protože jsme jej nezvolili jako občané EU, ale jako občané jednotlivých států. Koneckonců na to, abychom mohli v míru obchodovat a cestovat mezi Dublinem a Prahou, nepotřebujeme ani Evropský parlament, ani Finanční rámec, ani Komisaře pro zaměstnanost, ani Lisabonskou agendu.

Projekt EU založené na evropském občanství, na většinovém hlasování v evropských institucích a na předávání stále dalších pravomocí do Bruselu na úkor národních parlamentů selhal. Nepokoušejme se oživovat odmítnutou evropskou ústavu. Položme si otázku, jestli vůbec potřebujeme nějakou novou smlouvu. Jsem přesvědčen, že pokud má mít EU nějakou novou smlouvu, musí se jednat o dokument přijatelný pro všechny, o smlouvu, která ustaví ty evropské instituce, které jsou užitečné pro všechny, a která zruší instituce, které slouží jen některým zemím nebo jen bruselskému establishmentu.

Článek vyšel anglicky (Jettison an EU bureaucracy that serves only its own ends) v The Irish Times 2.8.2005, v rámci série článků k budoucnosti EU po krachu everopské ústavy. Sérii zahájil 1.8.2005 premiér Bertie Ahern.